TA JANA Z VELKÉ OHRADY - Od půlnoci do tří - CD (oťukané ale funkční)

Detailní popis produktu

Ta Jana z Velké Ohrady: Od půlnoci do tří

Skupina Ta Jana z Velké Ohrady se právem jmenuje po Janě Husákové. Ta je totiž nejen hlasově i technicky suverénní zpěvačkou, ale dokonce i výhradní textařkou a až na jedinou výjimku také skladatelkou hudby albového debutu Od půlnoci do tří. Ve sleevenote alba píše Petr Korál (Rock & Pop) o stylové neuchopitelnosti hudby Té Jany, skupina sama ji pak označuje novotvarem "nový emocjonální šanzón". Popravdě řečeno nového na jejich hudbě mnoho nevidím – obsazení klavír, bicí, kontrabas a zpěvačka je veskrze tradiční, nebýt občasného užívání elektronických kláves dalo by se dokonce říct spíš archaické. Šanson to podle mého také není, ač právě tahle škatulka je Té Janě přiřazována nejčastěji. Spíš než Edith Piaf nebo Hanu Hegerovou cítím v její originální směsi jazzu, popu, českého undergroundu a dalších příměsí třeba Tori Amos a PJ Harvey. Ostatně i skupina jako by důsledným psaním "šanzón" napovídala, že to nemyslí tak vážně. Zbývá ještě poslední část složeniny – emocionální. A to tedy tahle deska opravdu je. Kromě procítěného Janina zpěvu k tomu jistě nemalou měrou přispívá i vcelku nenápadná, ale velmi funkční hra všech muzikantů. Zvlášť kontrabasista Přemysl Vágner a bubeník Roman Pluhař hrají jakýmsi malířským způsobem - místo obvyklého tvrzení rytmu spíš jen dokreslují atmosféru písní, často smyčcem a metličkami. Samostatnou kapitolou jsou pak skvělé texty. A nejde jen o jejich formální či obsahové kvality. Co na nich cením nejvíc, je málo slýchaná nezastíraná ženskost, jaká byla například v některých textech starého Dybbuku. Jana se nestaví do žádných póz ani nehledá témata kolem sebe, ale píše otevřeně o svých vlastních malých a běžných nadějích a zklamáních. Vlastně jde o jakousi autoterapii, v jedné z písní se například zpívá: "Nemůžu myslet, cejtím jenom hlavu, zběsile třeští. Vyřešit sama sebe nedokážu a s jiným nechci." Takové texty bývají často jen grafomanskými výplody, Janě ale fungují. Pro ty, kteří od hudby nepožadují pouze aby se při ní dalo tančit nebo hrozit a bít hlavou, ale jsou ochotní u ní i přemýšlet, je Ta Jana z Velké Ohrady rozhodně dobrou volbou v kteroukoliv denní i noční dobu.

Ta Jana z Velké Ohrady

Jana byla zajímavá už v Corpusácké sestavě, ale asi tam bylo velké názorové pnutí, tedy odešla. Po epizodách, z nichž spoluúčinkování s Pepou Nosem znamenalo nové umělecké jméno, vonící tajemstvím (Ta Jana – Tajána, vysvětloval Pepa Nos), přišla vlastní kapela. A repertoár, jehož téměř stoprocentní autorkou je frontmanka. A konečně po demosnímcích i regulérní deska. Co nabízí? Po hudební stránce velmi úspornou instrumentaci kapely (kontrabas, bicí, klávesy a klavír) bez hostů, která svou sestavou signalizuje, že by mohlo jít o jazzové trio, ale nejde. Nebo alespoň ne bez velmi volného chápání tohoto termínu.
I když při práci s písňovou formou často používá najazzlé chápání tématu a variací. Muzikanti své nástroje zvládají velice slušně, v sólech jsou invenční a tam, kde je jim přisouzena role podpůrná, vytvářejí předivo ostinátních motivků, nad nimiž jak nad provazochodeckou sítí balancuje zpěvačka. Při vší úctě k aranžérskému i muzikantskému umění ostatních totiž záleží především na ní. Na jejích výpovědích, náladách, které emocionálně vypjatě sděluje, aniž by výrazu obětovala intonační přesnost. Díky tomu, že si slova napsala sama, jsou velmi uvěřitelná ve svých obrazech většinou zcizeného světa ztrát a mimoběžností. Filigránské obrazy složené z přesně zvolených detailů a leckdy prazvláštních slov (...), kterými by možná nepohrdly ani Majerovy Brzdové Tabulky, se kontrastně odrážejí od textových gest, které bych bez ohledu (bezohledně?) na pohlaví interpretky označil chlapáckými (...). Texty nepřetěžuje významy, dává prostor i zdánlivě vyprázdněným řádkům obecné konverzace k vydechnutí. Nepláče, vzdoruje světu, raději se vnějškově rouhá, ale pod tím vším cítíte zranitelnost člověka. Hovorová čeština, kterou si vybrala jako komunikační jazyk, asi opravdu nejlépe odpovídá těmto postojům a naopak.
Ponoříte-li se do poslechu desky, Ta Jana jako velká zaříkávačka vás uhrane, vtáhne do svého světa a přenese do vás takovou sílu pocitů, tolik rozrůzněných nálad, že nevíte, jestli vy si vychutnáváte ji nebo ona vás. Naštěstí dramaturgie desky je udělána tak, že po hlubokém ponoru a usebrání přijde závěrečné osvobození, takže na konci desky, nevrátíte-li se před poslední písní na začátek, kouzlo zdánlivě pomine a můžete jít zase dělat „něco užitečnýho".
Deska je dobře natočena a zmastrována (Michal Braxatoris a studio Kocour), vypravená černobílým bookletem se všemi texty a fotografiemi a label vydavatele naznačuje, že jde o projekt zařaditelný do oné zvláštní kategorie alternativa. Tedy alternativa k bezduchému a stokrát otřískanému, vykradenému a nežitému hlavnímu proudu, který už dávno teče odnikud nikam nulovou rychlostí. Na závěr tedy nezbývá než poblahopřát kapele ke skvělé desce a popřát všem, kdo ji budou shánět, aby se k nim dostala.

Ta Jana z Velké Ohrady

Zdá se, že Hana Hegerová má konkurenci v podobě zpěvačky Jany Husákové, která si říká Ta Jana a jež si píše své písně až na výjimky sama... Tato sestava vyzrávala tři roky. Když se objevila na Portě, vyčnívala tam jako piano na pasece, nejen kvůli stylu, v němž nemá místo kytara. Muzika Té Jany vyrůstá z lidové písně, je v ní i doušek barového jazzu, klavírní melancholie kabaretu. Ta Jana, „chytrá holka z vesnice", jak sama tvrdí, zpívá jakoby bez sentimentu či vášně, i když se opře do tónů. Nepotřebuje básnicky nadýchanou slovní zásobu, volí jasná, známá slova. Jakmile spustí „dokud se smějeme, smějeme, cha cha", zní to trochu mrazivě, teskně, ale nikoli depresivně – spíše vypravěčsky ostře a tmavě. Pokud se kapela deklaruje jako nový emocionální šanson, je v tom i trocha sebeironie, ale zároveň jde o proslulou tvůrčí metodu šerosvitu. Světlo, tedy pozitivnější pocity, se nejlépe hledají ve tmě.

Ta Jana z Velké Ohrady

Po čtyřech letech existence a dvou demo nahrávkách je tu konečně dlouhohrající deska. Samotná kapela svůj projev nazývá „novým emocionálním šansonem" či „alternativním popem" a těžko nalézt výstižnější definici. Muzikanti potvrzují, že nejde o žádné snahou překypující začátečníky, ale o vyzrálé individuality, které hrají s přehledem, nadhledem, uvolněností a prostou radostí z muzikantství. Desce zřetelně dominuje vokál Té Jany, jejíž výrazový rejstřík sahá od lehkého poletování po drsný, syrový projev a je vidět, že jí všechny texty pěkně „sedí do pusy". Hudba Té Jany z Velké Ohrady je plná emocí, posazená do lehce kabaretního prostředí, řeč však není o jakémkoli náznaku pokleslé zábavy, spíše jde o „inteligentní" projev vyžadující koncentraci. Lepší je se usadit do pohodlného křesla a nechat se unášet příjemnými šansony, poslouchat, co to Ta Jana vlastně říká, a vychutnávat (...). Záverečný šraml pak potvrdí, že členové sympatické kapely si dokáží udělat legraci i sami ze sebe. Těším se, až Ta Jana z Velké Ohrady konečně objede co nejvíce českých a moravských klubíků a co největší množství posluchačů se přesvědčí o tom, že na domácí scéně hraje nadmíru zajímavé a dá se říci, že i nové, jméno.

Ta Jana z Velké Ohrady

Některá přirovnání člověku utkví: kdykoliv slyším černou zpěvačku Joan Armatrading, okamžitě se mi vybaví dávný slogan snad ještě z předrevoluční Melodie „Hlas jako ponorná řeka". Když poslouchám debutové cédéčko kapely Ta Jana z Velké Ohrady Od půlnoci do tří, kde nad hravým piánem, decentními bubny a melancholickými tahy basového smyčce trůní šansonově naléhavý projev zpěvačky Jany Husákové, napadá mě analogicky – „hlas jako řinčící hrnce". A tohle občas veselé, vždycky vyzývavé, většinou smutné, nasrané, zběsilé, šantánové, k smrti depresivní, podprahově erotické zaklínání z kuchyně funguje bezmála jako woodoo. Zkuste si představit, že refrén Ať ti ruka zkamení, jazyk zcepení za nevidění, za neslyšení... je trochu o vás. Zkuste si představit, že to slyšíte naživo v Image Baru, kde zmizí studiový odstup a Ta Jana to do vás pere na plný koule, rozkročená, hlavu v záklonu, že kdyby se nedržela vší silou mikrofonu, zaručeně by se zřítila do bicích. A s pusou vyvrácenou dokořán, že si připadáte jak Jonáš, když spatřil velrybu. Nakonec vás spolkne, věřte mi, já tam byla. V břiše velryby – zpěvačky, textařky, skladatelky Jany Husákové, podle níž se jmenuje celá ta kapela – Ta Jana z Velké Ohrady.

Ta Jana z Velké Ohrady, Blues Sklep, Praha, 13. ledna 2000 & Ta Jana z Velké Ohrady: Od půlnoci do tří. Black Point

Mám rád všechny ty bystré & odvážné mladé ženy, Kristýnu Lhotákovou z Kopiru, Radku Vrankovou z předměstí, Pavlu Milcovou z Lázu u Příbrami a teď i Tu Janu z Velké Ohrady. Ty dívky jsou původní, své, nezařaditelné, přitom jedna každá jiná, ale všechny to dělají s chutí, ze sebe, s prožitkem, žádná manýra televizních husiček. Ta Jana mě zajímala už kvůli názvu kapely a po čtvrtečním večeru v bluesovém sklepě v Liliové ulici jsem si jist, že tu je další trefa do černého. Ne nadarmo vydal album Té Jany, nazvaný Od půlnoci do tří, Black Point. Muzika je to velmi melodická – akustický popík pro dopělé, „veselá, buď hořká nebo kyselá" tak, jak to cítila celým jménem Jana Husáková, která je autorkou všech textů a s jedinou výjimkou i hudby. Náladě skladeb odpovídá strohé obsazení: klavír a občas syntezátor Vendelína Tůmy, kontrabas Přemysla Vágnera a bicí Romana Pluhaře. Na Velké Ohradě se tomu říká „nový emocjonální šanzón" (v psané podobě to vypadá jako parodie na pravidla českého pravopisu). Zatímco deska s třinácti písničkami zní možná příliš měkce, v živém podání – při stejném aranžmá – je především Janin zpěv syrovější a přesvědčivější. Mě přesvědčila potencionální hitůvka Tmou, hraná ve sklepě jako sedmá skladba večera, a po ní už všechny ostatní. To už jsem pochopil, že máme další originální písničkářku a narozdíl od Ameriky zase bez kytary.
U Té Jany najdeme všechno: šantán, šraml, šanson, jazz, paní Hegerová a kabaretiér Jonáš by měli radost, a co teprve ty textové perličky: „malý šance letních rolí v tý rychlosti nemaj’ dojít komu" (Tmou) nebo „zčernalej nocí se donosil minulej den, horkou nití nedošitý vzpomínky věděj, jak nešáhnout na pevnou zem" (holčičí Na památku). A nebo obyčejnou legraci, když po omluvě za nezdařený konec songu a výkřiku z publika „nám se to líbilo", utrousí Ta Jana sarkasticky: „vy tomu asi nerozumíte". Před půlnocí kapela zakončila pochodovou hymnou Velkoohradská lidová a já si přál mít vlastní rádio, kde bych hrál Tu Janu z Velké Ohrady (název pražského sídliště) nejen od půlnoci do tří, ale od rána do večera.