O FIRMĚ - HISTORIE

Black Point (music)

Tohle psaní je více podrobné, nežli je u podobných statí zvykem. Je to proto, že napsat sem, že Black Point je tady od ledna 1990 a do roku 2011 byl hudebním vydavatelstvím, které vydalo za těch více než 20 let existence na 200 titulů sice někomu může stačit, ale někomu ne. Pro ty první teď čtení skončilo.

Tak – a teď pro ty druhé, kteří toho chtějí vědět více. Především je zapotřebí varovat všechny tzv. slušné občany, že další čtení nebude žádná decentní procházka růžovým sadem. Neboť, jak říká Laco Dezci, „Muzikanti, to je komplikovaná verbež, speciální kasta, něco jako hodně vylepšenej číšník.“, no a když se mezi nimi pohybujete více než 30 let, nevyjadřujete se jako universitní profesor. Takže i další vyprávění je psáno jazykem hudebního polosvěta, který není kabinetem akademie věd.   

Black Point se hned na počátku 90. let rozrostl z pouhého vydavatelství na distribuční firmu, která zajišťovala jak zásilkovou službu pro individuální zákazníky, tak distribuci hudebních nosičů do obchodních firem a prodejen. V polovině 90. let otevřel postupně i své pražské prodejny - bylo jich celkem pět. Za 20 let své vydavatelské činnosti realizoval na 200 titulů - to se dobře pamatuje. Ve skutečnosti to bylo od ledna roku 1990 do května 2011, tedy 22 let. Ale i v dalších letech vydával i když zdaleka ne tak intenzivně. Neskončil, pouze přestal závodit. Důvodů je více. Pravda, šlo by to dělat donekonečna, ale když vás přestane něco bavit, protože už z té práce prostě nemáte radost, je na čase toho nechat. A já už tu radost neměl. Umělci – stále méně invenčnosti, stále více nafoukanosti, arogance a hlupství. Zákazníci – stále méně těch, kteří jsou schopni reflektovat skutečné hodnoty a stále více těch, kteří se vezou na nějaké módní vlně a vytrubují o její opravdovosti. Novináři – měkcí přikyvovači pokleslého rádobyumění, nehledači, nekritici. Takové recenze či rozbory hudby si může každý blbeček vycucat z prstu. Souputníci ve vydavatelském oboru buď zmizeli nebo vydávají daleko větší koblihy, než by sami před pár lety čekali. A ti noví, kteří s objevili – darmo mluvit… Tak co s tím? Radikální řešení radikálním řezem – vydávání tvrdě omezit.

Člověku to však nedá a tak v oboru zůstane alespoň jako prodejce. Zrušili jsme, pravda, své kamenné prodejny, neboť to, co převážně chodilo nakupovat, budilo více lítosti či záchvatů zuřivosti, nežli skutečného potěšení z toho, že někdo chce a poslouchá – a především slyší – věci krásné. Jen eshop jsme ponechali. Tohle se stalo v letech 2011 – 2012.

Cítil jsem už v těch letech, že se cosi mění, ale těžko bylo říci co, a kam to spěje. Dneska mohu směle říci, že ze staré gardy zákazníků zůstali skutečně jen ti, jejichž zájem o hudbu je takový, že dovedou stále hledat a nalézat dobrou hudbu. Snad se to dá nazvat zájmem hlubokým – jakkoliv je to otřepané. Jejich názory respektuji nebo alespoň rád vyslechnu. A především si s nimi rád povídám. Jsou to ti, kteří vědí, že umění nemusí být složité, kakofonní nebo rozervané, aby bylo uměním. Utápění se v pseudointelektuálních projektech složité pahudby, kde jeden z deseti umělců je jen lehce políbený a ostatní nestojí za řeč, jsem rád přenechal jiným. Těm ambicióznějším, kteří však mají ve svých sděleních o náročné intelektuální hudbě gramatické chyby na úrovni obecné školy.

Dnes má Black Point v podstatě proměněný zákaznický okruh. Objevují se zákazníci velmi zajímaví, zajímaví i zcela obyčejní, důležité však je, že jsou zcela novými příchozími a mají o hudbě zcela jiné představy, nežli jsme byli zvyklí. Někdy je s tím trochu potíž, ale vždycky je to radost. A potíže řešené s radostí nejsou potížemi.

Koho zajímá, jak to bylo s Black Point celé od začátku, ten může číst dál. A k tomu se podívat na naši fotogalerii – která se stále doplňuje….

1990

Hudební vydavatelství Black Point vzniklo na Nový rok 1990, tedy na prahu prvního nebolševického roku. Byla to vlastně náhoda. Už za bolševika jsem chodil na koncerty a nahrával vystoupení těch, kteří se na deskách nedali koupit. A stejně tak jsem šel na Nový rok 1990 na koncert Sváti Karáska a vlekl s sebou mágo. Tehdy kromě Karáska vystoupili i jeho vítaní hosté - Hutka, Benýšek, Vodrážková, Čert, Skalák a Hever and Vazelína Band. Místo konání koncertu byla případné - zasedačka Národního výboru Prahy 2 na Míráku. Koncert pořádala redakce časopisu Vokno. Nahrávku jsem sestříhal a pro Vokno rozmnožil na 50 kousků kazet. Coby vydavatele jsem si vymyslel hlavičku Vokno - Black Point. Kazeta se prodávala v redakci Vokna v Bolzanově ulici v Praze a byl o ní zájem. Zato Vokno nemělo zájem vlastnit a provozovat hudební vydavatelství. Takže další tituly od února 1990 vycházely už výhradně pod hlavičkou Black Point. Druhou vydanou kazetou byl Litinovej Pepa and průmyslovej plyn, undergroundová skupina fúzující část tehdy nefunkčního souboru Umělá hmota II s dalšími soukmenovci. Byla to drsná parta a je škoda, že kapela brzy nahrávku stáhla, údajně kvůli nekvalitnímu výkonu. Lepšího jsme se však už nikdy nedočkali… Dalšími rychle po sobě vydanými kazetami byly kapely Něco, co hýbe ušima (brněnská alternativní parta lehce chycená elektronikou a novou vlnou), harcoreový Majklův strýček (Michael´s Uncle) a Beatový družstvo Sokolov (výtečná undergroundová skupina ze severních Čech). Tehdy bylo jaksi samozřejmé, že tyhle kapely měly velmi dobré nebo alespoň hodně zajímavé texty – kdeže loňské sněhy jsou….. A završením bylo vydání dvojkazety Psí vojáci Vol. 1 + 2 se skvělým materiálem z roku 1986. Lednovému koncertu na Chmelnici tehdy přihlížel i Václav Havel a bylo to také poprvé, kdy bylo Filipu Topolovi dobře rozumět - jak při vystoupení, tak potom na nahrávce. To bylo do té doby nevídané. První vrh uzavírala kazeta znovu obnovené Umělé hmoty II a strakonické punkové kapely Telex s názvem Řeznickej krám.

Logo novému vydavatelství vymyslel výtvarník Vokna Luboš Drtina, dnes respektovaný grafik a výtvarník vůbec. Vydávané tituly jsem většinou nahrával na koncertech a upravoval nahrávky dostupnými prostředky. To znamená ekvalizéry. Až do příchodu Jirky Synáčka, který přibyl do BP o necelé dva roky později, jsem všechno dělal sám. Pravda, pomáhala řada lidí. Slovem i skutkem. Tento způsob práce ostatně z BP nikdy zcela nevymizel.

Na podzim roku 1990 předal Black Pointu své samizdatové vydavatelství Fist Records Mikoláš Chadima, který se chtěl nerušeně věnovat pouze hraní s MCH Bandem. Black Point byl naráz obohacen o dávku alternativních kapel, znamenalo to však také daleko větší pracovní nasazení. Nakoupit další a další kazetové magnetofony, na kterých se 1:1 daly množit kazety, profesionální equalizery, zesilovače a v nakonec i tehdejší novinku - digitální magnetofon DAT. Obejít dotyčné umělce z Fist Records, nasmlouvat oficiální vydání a realizovat jej. Black Point postupně vydal téměř všechny dostupné tituly z Fist Rec. Hlad byl hlavně po kompletní kazetografii legendární skupiny Extempore. Legendární v době, kdy tohle slovo mělo svůj skutečný význam a nebylo inflační nálepkou jakýchkoliv módních nesmyslů.

Odbočení první – ROZTÁČENÍ KAZET aneb BPROZTOČ

Po převratu v roce 1989 nebylo možné množit kazety jinak, nežli domácím nahráváním. Pravda, velmi brzy se objevilo několik firem zabývajících se kazetovým rozmnožováním. Jenomže ten, kdo věděl, jak hrají tzv. „originálky“, ten o ně opravdu nestál. „Originálky“ byly kazety vydané - stejně jako LP desky - oficiálními vydavatelstvími a nutno říci, že hrály většinou prachmizerně. Tuzemské zaručeně, zahraniční byly o poznání lepší. Ale většinou se nedaly přehrávat v režimu dolby, kterým se pyšnily na obalech a škeblích, protože vám ve chvíli zmáčknutí příslušného tlačítka na magnetofonu zmizela polovina výšek. Když jste naopak tlačítko nezmáčkli, kazety hnusně šuměly a měly mírně zkreslené výšky – právě vlivem dolby režimů v kombinaci s rychlonahráním. Aby bylo jasno, jak to má fungovat správně: Vložíte kazetu, zmáčknete dolby a všechny výšky zůstanou, pouze šum a zkreslení se ztratí. To byla první věc. Druhou byly příšerné „škeble“ neboli bakelitová pouzdra s mechanikou, ve kterých se točily cívky s páskem. Škeble byly většinou lepené, nedalo se do nich vlézt, když se vám pásek přetrhl nebo zadřel. Takže jste to mohli celé vyhodit. Mechanické skupiny byly žalostné – nejedna „originálka“ nedlouho po nákupu vrzala, kladky se zadřely. A konečně věc třetí – pásek. Velkovydavatelé používali samozřejmě ty nejlevnější, většinou světlehnědé a tenké, které se mačkaly, vytahovaly a navíjely do mechanik kazeťáků. Takže my, kteří jsme byli vychovaní na deskách, kotoučových magnetofonech a v polovině 80. let jsme chtě nechtě museli přesedlat na kazeťáky, jsme v tom měli jasno:

„Originálky“ jsou největší šunt a nekupují se. Bylo lépe si dát práci, najít nahrávku na elpíčku  a nahrát si ji doma sám na dobrou kazetu a na dobrém kazeťáku z dobrého gramofonu. Až do konce 70. let prakticky nebyly masově dostupné kazeťáky, které by se parametrově vyrovnaly kotoučovým magnetofonům. Kazety také ne. Ale v první polovině 80. let se najednou převalil boom a trh byl zaplaven rok od roku lepšími a lepšími stroji a stejně tak se zlepšovala úroveň kazet. Kolem roku 1983-4 už jste mohli nahrávat na pašované kazety TDK D nebo SA, popř. SONY HF či HF-S, které se daly koupit za 20 - 50,-Kč kus v délce 90 minut (jaký rozdíl proti oficiálním obchodům, které nabízely strašné kazety Emgeton délky 60 minut za 60,- Kč nebo občas svátečně Maxell C-60 normal za 105,- Kč !!!). A pokud jste nebyli trouba a nekoupili jste si první předražený kazeťák v tuzexu (v normálních prodejnách Elektro tyhle mašinky nebyly vůbec), a dali jste si tu práci, že jste si nastudovali, co který stroj umí a co by měl umět a co chcete, aby uměl (ani to nebylo jednoduché – internet nebyl a zahraniční časopisy také ne, natož odborné), tak jste si mohli pořídit (ne úplně jednoduchou cestou) mašinku v ceně kolem 10 – 15 tisíc a měli jste záruku, že vaše kazety budou hrát velmi dobře. Pro cívkaře to byla přijatelná volba – obvyklé vybavení byly kotoučáky SONY TC 366 nebo 377, či AKAI DS4000 v podobné finanční relaci.

Takže zpět k tématu: Prostě jsem nechtěl používat služeb roztáčecích firem, neboť jsem věděl, že používají právě takové šunty jako jsme vídali na „originálkách“ zahraničních vydavatelství. Kromě toho nekvalitní pásky neuměly „pozřít“ všechno, co se do nich pouštělo v několikanásobné rychlosti množení, odtud další příčina špatného zvuku. Když jsem zjišťoval, proč všichni vydavatelé používají tyhle strašné pásky a škeble, byly za tím jednak peníze, jednak teritoriální dohody výrobců pásků a škeblí, kteří si kartelově rozdělili zeměkouli a tak jste v Evropě na pořízení pásků Sony nebo TDK ve velkoobchodním množství mohli zapomenout. Nutno říci, že po cca pěti sedmi letech i evropští chrliči své pásky a škeble natolik zdokonalili, že už se na ně dalo nahrávat a dalo se to i poslouchat. Ale to už jsem byl zařízen jinak. A tím se dostávám k jádru věci:

Nechtěl jsem roztáčet své kazety na rychlostrojích a používat nekvalitní pásky a škeble. Zbývalo jediné – pořídit si několik magnetofonů na roztáčení rychlostí jedna ku jedné, a kvalitnější kazety shánět po burzách, obchodech, pašerácích. Se stroji nebyl takový problém – obyvatelé Československa v těch letech v návalu tržní radosti houfně prodávali nádherné kvalitní stroje, za které dali před několika lety balíky peněz a kupovali černé plastikové, zbrusu nové - křápy. S kazetami to bylo horší, ale časem se hojně rozmnožili i jejich dovozci. A tak jsem nakoupil postupně až 10 přístrojů, které jsem seřídil na stejnou rychlost a stejné parametry, byly to většinou tříhlavé kazeťáky AIWA AM 700, ale také PIONEER, SONY aj. Nejprve jsem používal kazety Sony HF, Fuji DR TDK D. Pak jsme zkusmo nakoupili celý sortiment od nově se v Česku etablující turecké firmy RAKS a byli jsme velmi mile překvapeni – poměr cena versus kvalita byl vyhovující a od té doby jsem jel několik let na RAKS. V praxi to vypadalo tak, že jsem si jednou za čas půjčil dodávku od souseda, dojel jsem na firmu a celou dodávku narval bednami kazet. Stále to hrálo lépe nežli „originálky“…

Zlom přišel někdy v polovině 90. let. Do Česka pronikly zcela nové, tmavé a kvalitní pásky a podobně kvalitní škeble. Začal jsem spolupracovat s BASF, objednával jsem nenahrané kazety a výrobce mi stříhal délky podle objednávek. A zase jsme byli o kousek dál. A konečně, ve druhé polovině 90. let, se už dalo použít i rychlonahrávací profesionální zařízení, které v kombinaci s novými páskami vykazovalo velmi dobré výsledky. Takže jsme tituly vycházející na CD vyráběli v mutaci MC na těchto zařízeních a s potiskem škeblí. Ale pozor – přestože jsem prodal většinu kazeťáků (kterým jsem za ta léta několikrát vyměnil hlavy, řemeny, kladky a motory, v jednom případě dokonce i ložiska), obnovil jsem malý roztáčecí park a nechal jej i do budoucna. Na něm roztáčím kazety BP dodnes. V naší nabídce jsou tyto kazety označeny jako BPROZTOČ.

Dnes je situace paradoxně vzhůru nohama: Kazety si většinou objednávají mladí lidé, kteří chtějí mít něco extra a nevědí zhola nic o příšerných „originálkách“, o historii Black Pointu, o tom, že roztáčení kazet jsou naše „originálky“. Někteří jsou rozčarováni, když jim dojde ručně popsaná kazeta byť s tištěným obalem – chtějí „firemní originálku“. TOHLE je naše firemní originálka, takovou a ne jinou měl Black Point vždy. A hrály mám vždy lépe nežli „originálky“ velkých firem nahrané na šunt rychlomnožícím strojem.         

 

1991 - 1996

Dalším mezníkem byl vstup Jirky Synáčka do vydavatelství. Jirka, který vždy sledoval technické a později především počítačové trendy, chtěl vydat titul na horké novince - na CD. A tak byl realizován první titul BP, který nebyl pouze na kazetě. Album Michael´s Uncle – Svině vyšlo v roce 1992 na CD, LP a MC! V následujícím roce vyšlo, kromě patnácti nových kazetových titulů), také CD Family Nego a první „zahraniční“ titul – slovenský Jesus Underground Band. A hned další rok (1994) vydal Black Point CD punkových N.V.Ú., debutové CD dnes slavných TataBojs a rovněž albový debut později veleslavné zpěvačky Radky Vrankové, která si už tenkrát říkala Radúza. (Blues?, 1994). V tom roce také dvojice Šíma –Synáček projela česká města a navázala osobní kontakty s prodejnami a distribucemi, které postupně začala přímo zásobovat. Prodejen bylo strašně moc – inu, hlad po 40 letech izolace od hudebního světového vývoje, udělal své. Pamatuji si, že jen na Náměstí Republiky v Praze byly 3 prodejny v podstatě na jednom místě a všechny se uživily (jedna v Kotvě, jedna hnedka vedle ní – Music 42, a jedna v podchodu – Hudba Podrazil)! A nebyly to žádné malé krámky…

Hlavní pozornost však Black Point začal věnovat kapele Nšoči, která válcovala kluby i festivaly a jejíž křest na Chmelnici byl přenášen v přímém přenosu Českou televizí! Díky problémům s distribucí se Nšoči nepodařil přímý tah na branku a nestala se z ní estrádní skupina ČT. V roce 1995 vyšla u BP, kromě jiných, dvě důležitá alba. První byla sólová deska (tehdy ještě exulanta) Vratislava Brabence z Plastic People, na kterému pomohli mj. Joe Karafiát, Jan Brabec a Filip Topol. Deska se jmenovala Konec léta. Druhým CD bylo Nechoď sama do tmy Psích vojáků, které obsahovalo většinu materiálu vydaného předtím na dvojkazetě Vol. 1+2. V té době už byl několik let hlavním prodejním místem Black Pointu obchod Memphis na Václavském náměstí. Vydrželi jsme tam až do jeho konce a posléze se přelili i s posádkou prodejny do nové lokality Musicland ve Vodičkově ulici. I tam jsme hrdě drželi vztyčenou vlaku až do chvíle, než se loď potopila.

                  

Mezitím - v roce 1996 - se Black Point podílel na prvním českém CDRomu, který nesl jeho kapelu Invalidní důchod a album Noc co noc. Po dva roky trvající napětí, zda prvenství ve vydání prvního českého interaktivního multimediálního CD připadne Tiché dohodě na EMI (firma i kapela si byli vítězstvím jisti a rozsévali rozumy o svém prvním českém interaktivním CD-R) nebo jinému adeptu – bylo jich více, Žbirkou počínaje a Už jsme doma konče - rozřešil Invalidní důchod a sklidil úspěch a chválu. Realizaci CDRomu provedla zbrusu nová firma Intimate Arts, kterou založil po odchodu z BP Jirka Synáček a jeho přátelé. Jirka měsíce předtím studoval (a opatřil si) CD-Rom americké kapely Residents. Intimate Arts také zjistili o rok později na pařížském veletrhu, věnovanému počítačové technice (a CD-Romu), že CDRom Invalidního důchodu snese stále vysokou mezinárodní laťku. Znamenalo to dvě rozličné věci – Jednak to, že vývoj CDRomu není tak překotný, jak se očekávalo, takže patrně bude v oblasti pop music slepou uličkou. A za druhé se ukázalo, že CD-R Invalidního důchodu byl opravdu dobře vymyšlen, zkonstruován a odzkoušen, takže jakékoliv dohady (objevující se dodnes v této zemi), které chtějí počin Intimate Arts bagatelizovat či zcela vynulovat jsou pouze domácím kocourkovským blábolem, který nikoho v odborném světě za hranicemi republiky ani nenapadl. Škoda, že se podobné „odbornosti“ objevují stále (viz. speciální číslo UNI k 15. výročí Unijazzu, Tomáš Suchomel - Hudební konzervy, 2004). Pro někoho je prostě nestravitelné, že by velká firma s velko(hubo)u kapelou neměla mít prvenství. Tak v tomto případě holt ne, no…

Rok 1996 byl pro Black Point rovněž významný tím, že se podařilo realizovat první sólovou desku Mikoláše Chadimy. Jmenovala se Pseudemokritos a hráli na ní kromě Chadimy ještě výborný kytarista Peter Binder a převážně jazzem zasažený basista Alexej Charvát, tedy sestava - slušně řečeno - známých jmen s jistou prestiží… Dále jsme vydali slavnou Milou čtyř viselců od Extempore s úžasným Neduhovým libretem z třicetileté války, které bylo vyvedeno autorem jako harmonikový komiks vložený do bookletu. Paralelně vyšla první CD skupin OZW a Ser Un Pejyalero. Od roku 1994 Black Point využíval distribučních služeb několika specializovaných firem, hlavně pak distribuce Monitor EMI, což tehdy byla největší hudební distribuce v zemi. Zásilkovku, kterou měl BP od začátku roku 1990, jsme udržovali stále. Dvakrát ročně – na jaře a na podzim - jsme tiskli nový katalog ve dvou verzích. Drtivou většinu jsme rozesílali na adresy našich zákazníků. Druhá verze měla podstatně menší náklad – cca 2000 ks – byla rozesílána prodejnám a distribucím. S touto činností jsme ustali až v roce 2000. Jednak proto, že už hodně objednávek chodilo emailem, ale především proto, že papírové katalogy rychle stárly - vlivem překotného vydávání spousty domácích titulů a dále rychle se měnícími cenami - čím dál rychleji. Spočítali jsme si, že každý rok nás katalogy a jejich expedice stály kolem jednoho sta tisíc korun českých. I tak se bohatě vyplatily a my se snažili, aby nejen přinášely seznamy muziky, ale aby také pěkně vypadaly… Ze zpětného pohledu byla ještě druhá polovina 90. let zlatou dobou hudebního průmyslu u nás – CDR vypalování sice už existovalo, ale jelo v tom jen pár lidí, zato CD přehrávače už měl kdekdo a kupoval tedy jak novinky, tak to, co třeba prodal ve své sbírce vinylů před několika lety….

 

    
 

1997

V roce 1997 přišel do Black Pointu Slávek Michalčík a Black Point se usídlil na Palmovce ve Vacínově ulici č. 5. Kromě kanceláře skladu tam také zřídil a otevřel svou první kamennou prodejnu. Slavnostní otevření provedla skupina Ženy, která vystoupila se speciálním programem, přítomna byla opět Česká televize. Uvnitř bylo pohoštění a pozvaní hosté. TV se mnou udělala rozhovor. V příštích letech se TV často objevovala v BP. Bylo pro ni nejpohodlnější zavolat a přijet k nám, protože ve velkých vydavatelstvích dělali drahoty, nikdo odpovědný tam nebyl, a lidi z TV prostě potřebovali udělat šot do zpráv o novém formátu CDR nebo o tom, co si myslí představitel hudebního průmyslu o nastupujícím formátu DVD. Black Point byl tehdy brán jako mladá štika na trhu, která bude nejspíš rychle růst a je proto dobré držet s ní komunikační krok.

Vyšla první alba skupin Echt!, Činna a dalších. V následujícím roce odešel Slávek Michalčík, který pomohl hlavně s rozjezdem kamenné prodejny a jeho místo zaujal Josef Jindrák. Ten se ukázal být především zdatným obchodníkem a hudební pologramotnost rychle doháněl. Ale už Slávek zařídil tu báječnou věc, že jsme měli v prodejně knihy, které oddával dnes jeden z největších knižních distributorů, firma Komas. Tato i všechny další prodejny Black Point nabízely vedle hudby také literaturu – knihy, časopisy, fanziny. Slávek měl známého dealera z knižního distribučního velkoobchodu, který měl autonomii a vybíral sám, komu poskytne zboží do komise a komu ne. A protože to byl také mánička a měl své auto pro rozvoz, nebyl žádný problém se domluvit. Získali jsme krásné staré knihovny, dřevěné, z Městské knihovny v Praze. Byly tam od první republiky, ale nějaký chytrý člověk rozhodl, že se to vyhodí. Tak jsme je odvezli a Městská knihovna v Praze dostala své dřevotřískové nádhery. Jenom jsme litovali, že se nám nevejde do prodejny také dobově stylová, moc pěkná kruhová lavice, dřevo a kůže, která bývala ve foyeru Městské knihovny. Tu novodobí chytráci opravdu vyhodili….

Nutno říci, že po všechna minulá léta se objevoval Black Point také na letních festivalech se svým prodejním stánkem, což byla vždy vítaná finanční injekce a samozřejmě reklama. Pořadatelé „spřízněných“ festivalů naopak vybírali do programu naše kapely, protože především ty, které vydávali první desku je moc nestály a přitom byly dobré … Do roku 1997 jsem objížděl festivaly se stálým parťákem, Bedřichem Doktorem, který se později stal vedoucím hudebního megastoru Musicland. To byla zlatá doba hokynaření. Unaven světem a lidmi stáhl se po roce 1998 Bedřich do světa kamenných hudebních prodejen. Z hudebních festivalů jsme se stáhli až po roce 2006. Stala se z nich pro nás nepodstatná monstra nabízející od tetování přes skoky z jeřábů a lunaparku až po všechny typy alkoholů a drog, takže nás opravdu nebavilo komunikovat se zkouřenými blby, kteří nakonec samozřejmě žádný kšeft neudělali…

A konečně - v roce 1997 jsme spustili internetové stránky s naším prvním eshopem. Vytvořil jej Jirka Synáček a studio Intimate Arts.

1998

V té době už několik let Black Point distribuoval hudbu řady jiných domácích vydavatelství, především těch nezávislých. ANK, Globus, Střílek, Indies, Malárie, Day After, Rachot a dalších. Zřídili jsme internetovou prezentaci firmy a otevřeli svou první internetovou prodejnu ještě před koncem milénia (byla jednou z prvních - skutečně fungujících - v republice). V době, kdy všechny objednávky chodily na koresponďácích a my dvakrát do roka vyráběli a rozesílali tištěný katalog se zdál být tento krok zbytečným a mnoho našich stálých odběratelů nám jej zazlívalo. Psali a volali nám, že tyhle pražské novoty oni stejně nikdy mít nebudou a je to pro kočku. Ale nebyli sami. Ještě v roce 2002, když jsem chtěl do EMI poslat objednávku emailem, mi firma sdělila, že tyhle novoty oni nemají a asi je ani mít nebudou, protože se jim to určitě nevyplatí a ať objednávku pošlu hezky faxem jako dřív (!!!). Inu české pole je české ať malé je či velké….

V roce 1998 jsme vydali pouze dva tituly. Jedinečné album Chadima & Fajt – Průhlední lidé, které přineslo nejen dobrou muziku, ale také nevšední obal na průsvitném papíře, který byl dílem Karla Halouna. Mimochodem, Karel obdařoval BP svými obaly už od roku 1994. Jeho prvním dílkem pro nás byl Bad Beef Hat, následovala Nšoči – Jaxi Taxi, Echt!, Činna, Zikkurat, Našrot atd. Karel s BP spolupracoval až do poloviny následující dekády. Druhým titulem vydaným v roce 1998 byl Pod Černý vrch – Měchožilovy písně lásky. V roce 1998 také začal Black Point udělovat svou cenu Žlutá motorka. Původně se jednalo o žert, parodii na rádobykvalitní hodnocení party publicistů, kteří vybírali šperky české nevážné hudby. Jejich cena se jmenovala Žlutá ponorka a její udělování nesvědčilo o přílišném rozhledu a odbornosti porotců. Motorku jsem uděloval titulu, který byl z mého pohledu v onom roce nejlepším vydaným v BP. Ponorku odnesl čas s koncem minulého tisíciletí, Motorka přetrvala až do roku 2006.

1999

V roce 1999 dostal Black Point další citelnou posilu. Jan Krucký alias Šolich, hlavní hvězda skupiny Pod Černý vrch, zaujal ve vydavatelství zprvu místo prodavače, čím dál více však inklinoval k počítačovým kouzlům až se definitivně usadil jako grafik a hlavně realizátor a obsluha webu a internetové prodejny. V roce 1999 začala a také skončila pro fatální nedorozumění „kdo co má dělat a co ne“ spolupráce s Jardou Hutkou. Výsledkem jepičího soužití byla dvě alba, Slunečnice a Tango o Praze. Hutku však tahle činnost příliš nezajímala, řekl mi jednou dokonce, že vlastně neví, proč by měl něco vydávat. Důvodem nebylo jeho „ukončení hudební činnosti“. Hutka však tvrdě preferoval vypalování svých vlastních CDR, ze kterých měl na koncertech přímé a plné peníze. Vydávání jej tím pádem nezajímalo – a nezajímalo jej ani to, že jím vypálená CDR na nejlevnějších nosičích začali zákazníci po roce reklamovat pro totální ztrátu dat.

Důležitější však byla jiná deska. Na podzim 1999 Black Point vydal debut „emocionálního šansonu“ Ta Jana z Velké Ohrady. Rozjela se utěšeně také edice Archiv, ve které vyšla Zabijačka od Extempore a do Vánoc další tři zásadní tituly: Národní třída, Manželé – Ruská deska a ex-Plastické Z jedné strany na druhou. Po ukončení činnosti distribuce Monitor EMI se Black Point usídlil v distribuci Panther, která byla spřízněna s firmami Sony Music a Bonton. Během následujících let padly téměř všechny menší distribuce (Fanton, Muzika, Music 42) a prodejny (Megastore Popron, síť Music 42 zůstala u jediné prodejny). Black Pointu se podařilo vyváznout z jejich obchodního přátelství bez šrámů – rozuměj bez nezaplacených dluhů zkrachovalých podniků. Což v té době byl malý zázrak.

A ještě jedna věc se přihodila na podzim 1999. Otevřeli jsme druhou prodejnu na Praze 1, v Templové ulici č. 6. Byla sice dohromady s jiným prodejcem, ale ten prodával maskáče a další army materiál, takže jsme se netrhali. Vlítli jsme tam jednoho krásného dne, Jindrák s Šolichem dělali zboží, stavěli regály a pulty, já na místě od ruky namaloval vývěsní štít, který můžete vidět na fotce v naší fotogalerii. Komár, jinak člen skupiny Činna, který měl prostor v pronájmu a bojoval s lenivými nebo věčně ožralými prodavači-kamarády, které ovšem téměř neplatil, takže motivace nulová, jen chodil stále kolem a hořce trousil „To je něco, to je něco. Takhle se to má točit, to je něco, to je něco, to je vítr, takhle to má vypadat,“ Nevycházel z údivu nad naším pracovním nasazením. Dá se říci, že za několik hodin jsme z prázdného prostoru udělali kompletní krám včetně výloh. Fotky opět můžete vidět v galerii.

   

Problém nastal jinde. Po dvou měsících jsme zjistili, že prodejna nejde vlastně zavřít. Dveře byly jen tak naoko, zámek chatrný a šikovným grifem jste ho otevřeli. Prostor nebyl ani pojištěn, ani zajištěn nijakým bezpečnostním zařízením. A k tomu všemu jsme zjistili, že se do něj dá zcela bez problémů projít sklepem z vedlejšího domu, anžto schodiště vyvěralo uprostřed prodejny a nikde ani památky po dveřích. To nebylo dobré a byla jen otázka času, kdy bude průser. Dali jsme řeč s Komárem. Ne, on investovat nebude, ani polovinu, on to prostě nechá jak to je, jemu to je jedno. Nebylo mu to jedno, chtěl mít krám na dobrém místě na Praze 1. Zároveň ale nechtěl investovat. A nechtěl investovat proto, že neměl peníze. Proto si vzal do podnájmu nás. Ale my chtěli alespoň částečně zajištěný krám, měli jsme tam zboží za několik stovek tisíc. Komár nebyl k žádné dohodě. Byl to prostě Čech. A tak jsem se zase bleskově odstěhovali. Těžko se to vysvětlovalo zákazníkům, kteří si rychle zvykli nejezdit na Palmovku, ale stavit se na chvíli v krámku v centru města, když šli odpoledne z práce. Komár se nechal slyšet, že by prodával naše zboží ve své režii. Dali jsme mu komisi, ale i ta po necelém roce skončila. Komár se prostě nevěnoval prodeji, kašlal na to. Bylo to jako s jeho Činnou – když se potápěla, prostě přeřadil na jiného vydavatele. Ostatně – dělá to tak stále. A stále se najde dost blbců, kteří mu jeho Hmyzáka-alibistu vydají.

2000 - 2001

Dvojka v letopočtu přinesla zatím neznámý, ale o to lepší Traband, jemuž BP vydal debutové album Kolotoč. Z podobného, ale Balkánem střiženého soudku, byl také Gothart a jeho Adio querida. Ten rok byl velmi neklidný. Plný zmatků, hádek, setkání a rozchodů. I na vydavatelské činnosti to bylo znát – vedle zmíněných vydal BP elektronicky taneční Blow, archivní trojalbum Psích vojáků s jejich prvními třemi programi, ostrý Našrot a vzpomínkové čtyřalbum nevydaných věcí Vodňanského a Skoumala. U toho se chvilku zastavím.

Z vydání Vodňanského a Skoumala jsem měl radost největší, protože už řadu let předtím jsem přemýšlel, jak to udělat, redakčně zpracovat, co tam dát a co ne a jak to nakonec bude velké. Když jsem se o tom jednou v hospodě bavil s Petrem Skoumalem, řekl mi: „Jen to vydej, už jen proto, že ti blbci ze Supraphonu nechtějí a nechtějí vydat ty naše starý desky na CD, že prej by se to neprodalo,“. A tak jsme to vydali. V+S nám vydatně pomohli tím, že obnovili účinkování a vyjeli na turné s oprášeným a zaktualizovaným programem S úsměvem idiota. Křest byl v Činoheráku ve Smečkách a kromě toho, že tam byl i Václav Klaus, se nic nedobrého nestalo. Ale i on měl štěstí – pozdravil mne jako první. Činoherák byl přecpaný, a v předvánočních týdnech se čtyřalbum České tajfuny prodávalo jako blázen. Supraphon, který samozřejmě snadno zjistil naše astronomické prodeje a s nimi spojené obraty, se probral a po dvou týdnech mi volal Petr Skoumal: „Hele, voni se ti blbci probudili a přišli, že by chtěli vydat ty naše starý věci. A já jim naseru. Já jim to nepovolím. Když se nechali tak dlouho prosit, tak ať si trhnou nohou…“ A skutečně – 4CD (jaká náhoda) nazvané Život a dílo, vydal předpokakaný strýček Supraphon až po dalších téměř deseti letech. A i tu grafickou podobu zadní strany od nás obšlehl …

 

 

Další, první rok nového tisíciletí, klid nepřinesl, naopak. V BP se vystřídalo několik uchazečů o práci, jejich pracovní nasazení bylo však natolik unylé, že byli brzy rozloučeni. Z bran BP vyjely nové řadovky Echt!u a Nahoru po schodišti dolů bandu, přibyl výborný debut Nigun prezentující židovské písně a Gothart přispěl jednou novou (Cabaret) a jednou reediční deskou (Optimi de…). Archiv dodal Velkoměsto od Extempore doplněné 160-ti stránkovou Černou knihou s historií kapely a všemi texty v češtině a angličtině, dvojalbum vyšlo také z pozůstalosti Dvouleté fámy, a rovněž dvě alba, tentokrát však na jednom CD, obsahoval titul Michael´s Uncle – The End of Dark Psychedelia. Archiv byl doplněn o Elektrobus a Totality sampler No. 1. A konečně Supraphon poskytl licenci na jedinou oficiální desku Extempore, kterou vydal v roce 1990 pouze na vinylu. Black Point udělal CD verzi na které přibyly dvě předtím nevydané písně z frekvence v roce 1990. Obal jsme pojali jak bylo naším zvykem - včetně textů a fotografií, prostě aby to nějak vypadalo - ne jako ta původní žebrota od Supraphonu. A samozřejmě se remasterovalo. Legrační historky z udělování licence jinde – ale jedno přec jen zmíním hned. Obzvlášť páni technici byli velmi důležití a přitroublí – měli dojem, že my neznáme nic. Bohužel, pravda byla opakem – jejich technické a elektroakustické znalosti zůstaly někde na konci éry komunismu a chudákům zůstala jen ta přezíravá důležitost bez kvalitního profesionálního vědění.

V onom roce 2001 také Black Point dovezl první větší zásilky z britsko-nadnárodní mekky nezávislé alternativní hudby, Recommended Records, a začal se rozhlížet po dalších nezávislých značkách se zajímavou hudbou.

Začali jsme užívat název i logo s dovětkem music. Už dlouho jsem o tom uvažoval a při tvorbě nových webových stránek BP jsem zjistil, že doménu Black Point si zaregistroval jistý uživatel. Ten ji sice nehodlal používat, ale patrně nám ji po vyjednávání chtěl výhodně prodat. Díky šikovným počítačovým přátelům jsme zjistili, že jde o jednoho z našich obchodních partnerů(!). Zajímavé bylo, že nápad zaregistrovat si blackpoint.cz dostal o dva dny dříve než já. Přišel jsem také na to, že si dotyčný zaregistroval i mé CELÉ jméno (!), byl však natolik omezený, že jej nenapadlo registrovat si také jméno své. Chvíli jsem bojoval s pokušením zaregistrovat si jeho jméno a bavit se výměnnou komunikací, ale pak jsem od toho upustil. Neměl jsem čas na handrkování s blbcem. Zaregistroval jsem si tedy doménu blackpointmusic.cz a rovněž blackpointmusic.com. Dovětek music jsme přidali k logu a začali používat i v názvu firmy. Při vyhledávání na internetu se to ukázalo jako velmi užitečné. O pět let později byla doména blackpoint.cz uprázdněna (Godot nepřišel) a proto ji dnes vlastníme také.

 2002 - 2003

V roce 2002 byl Black Point už tím úlem, kde se nezastaví čas ani na chvilku. Nejenže jsme vydávali, ale stranou nezůstala ani distribuce a prodej na prodejně a eshopu. Cpali jsme zboží do prodejen po celé republice. Měli jsme přes devadesát komisních dodavatelů a přes osmdesát komisních odběratelů - prodejen. Nepravidelně se také vyváželo – Japonsko, USA, Anglie, Austrálie, Israel, Holandsko, Argentina, CostaRica a možná i jinam, už si to nepamatuji, byl to hukot v poklusu. Pro koncové zákazníky byl určen kromě kamenné prodejny ve Vacínově ulici zásilkový prodej přes eshop, ale i na stále docházející objednávky „papírovou“poštou.

Zákazníci byli všehoschopní. Jednou jsme pili v jakési restauraci s Jardou Hutkou a několika dalšími lidmi. Šla řeč o hudbě, jak jinak. A kolem druhé hodiny ranní řekl jeden z těch pitků, že jedeme k nám do krámu nakupovat. A nedal si to vymluvit. Zavolal si taxíka, a jeli jsme. Otevřel jsem krám, rozsvítil, odblokoval poplach. Chlapík nechal taxikáře čekat venku. A pouštěli jsme si muziku. „Tohle chci,“ říkal dotyčný na každé druhé CD. Za chvíli jich měl hromadu a ve čtyři ráno mi dal čtyři a půl tisíce a odjel stále ještě čekajícím taxíkem.

   

V roce 2002 jsem vydal dvojalbum Divadla Vizita Jaroslava Duška. To byla vedle Vodňanského a Skoumala má druhá dávná láska – miloval jsem Duškovo improvizační šílenství. Měl jsem ještě z roku 1984 nahrávku představení, na kterém jsem byl, a kde se patrně poprvé setkali Jaroslav Dušek, Radomil Uhlíř, Oldřich Kužílek a Martin Zbrožek. Byla to silná palba, třenice silných osobností a střet různých pojetí moderního divadla. Tenhle záznam jsem vždycky chtěl vydat. A teď se to podařilo. Na druhém CD byl naopak záznam o 10 let mladší, který pořídil Český rozhlas a kromě Jaroslava Duška a Alana Vitouše na něm hraje i slavný bratr Miroslav. Originální obal vytvořil Luboš Drtina, expert na nekompromisní výtvarno. Dalším zásadním činem sezóny bylo archivní dvojalbum Švehlík / Marno Union a debut nové tváře české alternativy, Skrytý půvab byrokracie. Zreedovali jsme živé dvojalbum Psí vojáci Live I + II, Mikoláš Chadima vydal na k výročí úmrtí disidenta Jurgena Fuchse album s jeho texty nazvané Tagenotizen a po dlouhé době u nás vydal další řadové album punkový Šanov.

V témže roce začal Black Point music spolupracovat se slovenskou značkou Slnko Records. Produkce Slnka byla kvalitativně nadprůměrná. BP začal jejich CD nejprve lehce dovážet, v následujícím roce však už působil jako spoluvydavatel a distributor na českém trhu. Navázali jsme také kontakt s firmou Euroralph, která v Evropě zastupovala americkou skupinu Residents a dovezli jsme několik zásilek CD, LP, DVD a plakátů. S Euroralphem jsme spolupracovali až do jeho konce v roce 2010. Několikrát jsme také dovezli zboží amerického labelu Cuneiform, který měl podobnou orientaci jako Recommend, byl však širší co se týče distribučních nabídek. A konečně se rozjela spolupráce s německým vydavatelstvím Staugbold, které vydávalo hlavně skupinu Faust a ruské Ole Lukkoye – úžasnou kapelu elektroakustických šamanů. Ole Lukkoye k nám prvně přivedl Ilja Sokolov z agentury Sistema a chybělo málo a Black Point vydal jejich nové album. Vše zhatil manažer sedící kdesi v Peterburgu, který požadoval diety pro kapelu ve výši 60 dolarů na den a osobu. Kapele se to nelíbilo, ale byla smluvně vázána a nemohla nic dělat. Alespoň tedy ty dva koncerty, které tady v Praze během dvou let zahrála, byly nezapomenutelné. Nit s ruskou nezávislou scénou se přetrhla ve chvíli, kdy Ilja Sokolov s několika dalšími lidmi zahynul v hořícím autě při noční cestě z hudebního festivalu…

     
    

Rok 2003 přinesl druhou CD Pod Černého vrchu, výroční koncertní dvojalbum MCH Bandu s širokým obsazením, vzpomínkové dvojalbum začátků TataBojs Šagalí léta a objevem roku se stalo podivuhodné vokálně instrumentální těleso Moberg Ensemble. I to byla náhoda, která se má stát. Jednou jsem otevřel TV a tam v pořadu Noc s Andělem vystupoval neuvěřitelný soubor asi třiceti lidí, chlapů a ženských, kteří sborově zpívali, hráli na různé bubínky jakož i elektrické nástroje a bylo to velmi silné. Hned po skončení pořadu, který se dělal v přímém přenosu, jsem vzal telefon a volal Pavlu Andělovi. „Poslyš, cos to tam dneska měl, to bylo úžasné! Mají nějakou desku? Chtěl bych to prodávat nebo vydat!“ „Ne, nemají, chtěli by něco natočit. Vlastně něco dělali pro Supraphon, ale nějak to nedopadlo nebo co. Já ti je dám.“ Dohodli jsme schůzku s vedoucími, takto Petrem a Blankou, kteří zase měli vazby na Petra Nikla, Radomila Uhlíře a Nedivadlo Ivana Vyskočila. Svět je malý. Byl jsem se podívat na několika vystoupeních Mobergu. Síla, která z nich šla naživo, byla neuvěřitelná. Navíc z nich sálala pozitivní energie, ti lidé byli v pohodě a stále v úsměvu a strašně dobře se s nimi komunikovalo. A pracovalo. Zakrátko jsem jim objednal Kakaxovo studio a Moberg tam nahrál debutovou desku The World Music from Prague.

2004

Pro rok 2004 jsem se rozhodl omezit vydavatelské aktivity a více se věnovat vnitřní přestavbě firmy. Za pultem prodejny ve Vacínce se objevil Vašek Hrtan, druhdy obětavka z Unijazzu. Na jaře se začala stavět nová internetová prodejna včetně nových stránek vydavatelství. Pracoval na ní Jirka Synáček, pomáhal mu Šolich. Vše mělo být zprovozněno skoro na den za rok - 1. 4. 2005 - a nebyl to apríl. Přes tyto aktivity pokračovalo vydávání. Na jaře 2004 vychází roztleskané ska Tleskače, výborné improvizace Richtera a Chadimy a hudební debut výtvarníka Petra Nikla se skupinou Lakomé Barky. Posledně jmenovaná deska nejenže dostala Žlutou motorku od Black Pointu, ale dokonce ji počastovali prvním místem v kategorii Alternativa soudruzi akademici z české Grammy alias Anděla (ta se nevysílá do národa). Nikl ovšem už nedostal cenu za nesporně nejlepší obal roku, protože ten není vyhlašován odděleně v rámci alternativních cen a tak by se zase mohlo stát, že nejlepší obal bude oceněn před televizními kamerami a dostane jej alternativní Nikl z Black Pointu a ne třeba někdo z EMI nebo ze Sony Music. Z těchto a dalších podobných důvodů pan Šíma bojkotuje ceny Anděl od samého počátku.

Těsně před koncem roku jsme vydali vzpomínkovou desku druhdy slavnému Souboru tradičního popu, temné kytarovky, kde se poprvé objevil Petr Stanko, pozdější kytarista skupiny Michael´s Uncle (Majklův strýček). Na křtu STP v paláci Akropolis si Michael´s Uncle zahrál jako host po mnoha dlouhých letech. Bez Amrita sic, avšak v takové síle, že lidé byli atmosférou v sále vcucáváni do pekla uvnitř. Prodali jsme ihned všechny desky M. U., které jsme s sebou měli! Myslím, že tento fenomenální a nečekaný úspěch odstartoval další kariéru a návrat Michael´s Uncle na českou scénu. Na konci roku 2004 vyšel také sampler Nevydáno - k 15 letům Black Pointu, který předznamenal leccos z budoucího. Byly na něm totiž skupiny, které se mi líbily, ale z různých důvodů je nebylo možné vydat. Až na těch pár, které se dostaly ven v dalším roce….

2005

1. dubna 2005 byly skutečně otevřeny nové webovky Black Point music se zcela novým designem, novou internetovou prodejnou, kde byla poprvé možnost platit kartami (což ještě kolem roku 2010 neměly daleko provařenější krámy) a s dalšími novými oddíly. Jako základ byl použit americký volný program zencart, který tehdy nabízel ze všech dostupných největší komfort pro uživatele i zákazníky. Prodejna a vydavatelství – včetně prodeje mp3 - jely na této bázi až d konce roku 2014(!), což je z hlediska překotně se vyvíjející počítačové techniky naprosto neuvěřitelné.

A aby toho nebylo málo, 1. září 2005 to bouchlo totálně. Black Point otevřel novou kamennou prodejnu ve Zlatnické ulici na Praze 1! Téměř dva roky předtím jsem soustředěně hledal vhodný prostor v centru města. Do Periferie na Palmovce už chodilo málo lidí a navíc se zde vyměnilo osídlení firem a obyvatelstvo. To současné nemělo o hudbu ani literaturu pražádný zájem. Mezitím pokročilo pečení CD-R a počalo také stahování rovnou na HDD z netu. Krize byla za dveřmi…

V Black Point se během přestavby a stěhování opět vystřídalo několik neuvěřitelných lidí, z nichž nejfantastičtější byl jakýsi mladík s vysokoškolským vzděláním a stejně vysokým sebevědomím. Konfrontační typ, vše chápal, vše znal. A za dva měsíce, než jsem ho vykopnul jak merunu, stačil nadělat v Black Pointu pořádnou pastoušku. Distribuce byla vzhůru nohama. Takový chaos firma nepamatovala. Dával jsem to do pořádku další půlrok! V roce 2005 jsme vydali České klarinetové kvarteto (dnes Clarinet Factory), Davun, Psalterii, Hasta Luego a Czaldy Waldy. A nestačili jsme se otáčet.

  

2006

A přišel rok 2006. Odborníci v hudebních médiích se předháněli v katastrofických scénářích, jak právě tento rok bude pro CD tragický a konečný. „Ten formát je vlastně už mrtvý, jen velké firmy dělají, že ne“, prohlásil jeden z chytrolínů v TV pořadu. „Letošní Vánoce jsou poslední, kdy se budou prodávat CD.“ soudil jiný. Nějak nám to nebylo jasné a tak jsme zjara vydali třetí desku Janě z Velké Ohrady a funkovou Žáhu. A také odešel Josef Jindrák. Zreorganizoval jsem firmičku a na podzim přišla nová posila. Václav Svoboda. Trvalo mu rok, než si zvykl, ale za to se z něho vyklubala posila, jakou ještě firma neměla! Co se dělo ve vydavatelství na podzim 2006? Nebylo to špatné – druhá deska Moberg Ensemble, debut Prvního hoře, dvojka Petra Nikla a Lakomých Barek, dvojka Tleskače, Rakioaktivita Gothartu a debut My, kteří zněli jako Ursinyho Beatmen před 40 lety!. Ale nejmarkantnější novinkou bylo debutové album Sylvie Krobové. To byla opravdu řacha.

2007

Hned v lednu 2007 nás opustil Šolich. Ne, že by zemřel. Odešel podnikat do úplně jiných oborů, ostatně domluvili jsme se tak už před půlrokem a tak měl čas zaučit náhradu. Na jaře jsme vydali slovensky zpívající dívenku Emu Márovou a průřez magorickým uměním Petra Váši nazvané Manifesto. Mnozí pisálci to nedovedli strávit a jeden to dokonce zvrátil na list papíru. Chudák, perly sviním nebo tak nějak je to, že jo… Ne, že bych Vášovo umělecké směřování nějak extra baštil, leč jde prostě o originální pojetí umělecké prezentace, navíc to má Váša vyfutrované i teoreticky, takže bych předpokládal, že na stejné - ne-li vyšší - úrovni bude i hudební kritik a dokáže to čtenáři předložit, zprostředkovat popř. přidat zajímavé postřehy – prostě být nad věcí a přínosně ji okomentovat. Chybný předpoklad. Dnes už vlastně kritici vymřeli, ti, kteří píší o hudbě jsou v podstatě fanoušci a píší své dojmologie. Tragický stav kultury…

Po prázdninách vyšla deska Ruchadze Bandu neboli projektu Velkého Šoumena Konstantina Ruchadze a jeho fusion kapely žijící a pracující v Holandsku. Leč české publikum zase není tak pitomé, aby jej uchvátil zastaralý fusion šmrncnutý funky... A energii z koncertů a jejich skvělou atmosféru se na desku nepodařilo dostat ani náhodou. Takže deska byla totálním propadákem a Ruchadze si dodnes myslí, že jsem mu provedl velkou křivdu a desku nepropagoval. Omyl, dostala stejnou porci péče jako všechny ostatní tituly v té době, jen to jaksi nebylo nic platné. Podzim 2007 byl plodný. Především vyšel limitovaný box MCH Bandu (1000ks), který v šesti digipackách a s šedesátistránkovým bookletem v češtině a angličtině přinesl kompletní vydání všech nahrávek MCH Bandu z 80. let. Současně tato kapela nahrála nové album Nech světlo dohořet, Kateřino. K tomu živák Michael´s Uncle (po dlouhé odmlce, a s Amritem), debut syrové Moštárny a konečně dvojalbum Invalidního důchodu s alby Cvetnaja plus Noc co noc a na druhém disku s večerem poezie Luďka Markse.

2008

Na jaře 2008 jsme vydali na trhu dlouho chybějící první CD punkové kapely Telex, jedné z. domácích „legend stylu“. V létě jsme se dozvěděli, že naši nepřítomnost na festivalech, kam jsme přestali jezdit s prodejem, využívá jeden z bývalých zaměstnanců BP a pomlouvá nás u svého stánku co to jde. No, třeba mu to zvýšilo prodeje nebo sebevědomí, s lidmi je třeba soucítit. Na podzim jsme vydali druhou desku skupiny První hoře, dlužno říci, že byla znatelně lepší než ta první. A pak šla ven rovněž dvojka Sylvie Krobové, nazvaná tentokrát Svět podivínů. V plechové krabici jsme vydali číslované „sebrané spisy“ kultovní konceptuálně improvizační skupiny Kilhets. Přestože anglický a americký odborný tisk na vydání Kilhets reagoval nadmíru pozitivně, z domácích odborníků se (vyjma HIS Voice) ani jeden neodvážil věnovat Kilhets samostatný článek - a to přesto, že jsou zásadním mezníkem v české hudbě vůbec. A perlička - jistý „odborník“ z řad amerických obchodníků a vydavatelů se podivoval nad tím, proč je v souborném vydání všechno a ne jenom výběr toho nejlepšího(!). Inu, blbci se najdou všude. Nutno říci, že toto vydání bylo samo o sobě ročním dobrodružstvím daným především vrtochy jednoho ze členů skupenství. Neodpustím si alespoň jednu z mnoha perel: V den křtu v Divadle Archa mi volali z OSA, jak to je s těmi Kilhets, že na OSA byl dnes jeden z autorů. Stěžoval si, že naše americká filiálka Black Point America prodává celá léta velmi dobře kazety Kilhets v USA a on chudák z těch prodejů neviděl ani korunu! Na OSA asi také nesedí žádní Einsteinové - stačilo si zjistit, jestli vůbec nějaký Black Point America existuje…..

2009

Rok 2009 začal výborně – přestěhovali jsme se! Prostory v Libni již byly notně zvetšelé a především čím dál dražší. Že se snáz dohodnete se soukromým majitelem než s městem, kde stále „všechno patří všem“, bylo nabíledni a tak jsme vyměnili lokál za menší, útulnější, čistější a klidnější. Stěhovali jsme se 3 měsíce a koncem jara odešel Václav Svoboda. Potřeboval si dojet pro něco do Milána a rozhodl se, že už to vezme rovnou kolem světa. Nástupcem se stal Tomáš Sokolík, který dlouho a statečně bojoval s blackpointím systémem. Nakonec se mu jej podařilo téměř brilantně zvládnout, jeho problémy, které někdy až ohrožovaly firmu, byly však jiné. Takže také on odešel a to v listopadu 2009. S jeho velkým přispěním jsme však rozšířili náš tehdejší internetový obchod o solidní nabídku klasiky. Ve Zlatnické jsme rozšířili vinylový antikvariát a také nabídku gramofonů, vložek a jehel. Už jich máme pěknou řádku! Na podzim jsme vydali tři tituly – Tleskačí DVD s průvodním CD, album elektronické post-soudobky Petra Kofroně a především novou brněnskou kapelu Kacu! S podzimem se objevila v BPm nová pracovnice Ela, která měla převzít žezlo po Tomáši Sokolíkovi. Po třech nedělích víceméně nepracovních, jsme se dohodli, že to není úplně ono. A mezitím dorazil světoběžník Václav Svoboda, kterému jel zrovna z Avignonu autobus rovnou do Prahy, a protože pršelo a neměl co dělat, tak přijel. Usedl na židli ještě zahřátou dámskými půlkami, a že byly zrovna Vánoce na krku, přizval si na pomoc Frantu Škorpila a jali se kosit svorně nápor vánočních prodejů na eshopu. Do prodejny ve Zlatnické přibyl také nový pracovník, encyklopedický fenomén a jazzový saxofonista Jakub Doležal. Do konce roku chodil na zaučenou, od Nového roku naostro. Náš letitý matador Václav Hrtan se Silvestrem odcházel. A tak skončila jedna éra BPm. S Hrtanem odešla minulost Šolichů, Jindráků a Hrtanů, Vacínky, Periferie, hokynaření na festivalech a charitativního vydávání nemožného.

2010

Otevřel se rok 2010. Měl to být rok velkých změn a nám to nikdo neohlásil. Začalo to zprudka – bylo třeba sehnat pořádný sklad v blízkosti našeho sídla. Dosud byl na druhém konci města a výprava pro několik CD znamenala půldenní výlet. Nemožné se podařilo koncem března - nakoupili jsme regály a dva lehké náklaďáky vše přestěhovaly. Také se mělo vydávat. Vydavatelství se nadechlo a vyplivlo úžasné album povídek v písních zvané Povísně. Tatínek a dirigent projektu Michal Vích (hudba k filmům Kouř, Pražská 5, Cesta z města, k Opeře la Serra apod.) angažoval herce Divadla Sklep Davida Vávru, Lenku Vychodilovou, Jiřího Macháčka a dále Pavla Lišku a svou maličkost coby zpěváky a natočil nevídanou věc – povídky autorů Aškenazyho, Wernische, Pižla, Tučka, Pally a Kroutvora převedl do písňových textů a zhudebnil! David Vávra pro všechny písně vytvořil originální koláže, které byly v bookletu otištěny místo obligátních textů. Pracovníci z televizního pořadu Kultura.cz přijeli do studia a natočili Lenku Vychodilovou a Jiřího Macháčka při práci pro jeden z jarních pořadů cyklu. Křtilo se na Dobešce o Velikonocích a křest (jak je nesnáším) byl výjimečně podařený – kdo nepřišel, zaváhal. A především se o CD dozvěděli i masy, neboť se nám podařilo nacpat reportáž ze křtu v přímém přenosu do večerních Televizních novin na ČT1. Tento kaskadérský kousek provedl redaktor ČT Petr Vizina, kterého jsem znal už z doby, kdy jsem vydával první desku skupiny Traband, jejíž byl bubeníkem.  Ale už půl roku předtím, dokonce ještě než album vyšlo - od Vánoc 2009 - začaly písničky z Povísní bezkonkurenčně porážet zbytek osazenstva hitparády Velká sedma na Rádio 1. Možná by to trvalo dodnes, protože co se nasadilo, to vyhrálo. Trvalo to až do května. Spokojenost veliká. Hned po vydání Český rozhlas 3 Vltava věnoval projektu týden a to tak, že každý den pustil v rámci svého Dobrého rána v půl osmé jeden kousek z alba a něco o něm prohodil. Není nad dobré a chytlavé písničky…

2010 - NOVÁ PRODEJNA V TRUHLÁŘSKÉ

Mezitím začala stará známá hra Škatulata, hejbejte se. Začátkem roku 2010, hned po Hrtanově odchodu, přišel na prodejnu milý jazzový chlapík Jakub. Velký znalec hudby s širokým rozsahem stylů. Kuba sice nebyl moc velký obchodník, nahrazoval to ale nasazením a znalostmi. Ovšem srdíčko muzikanta je jaké je - po půlroce dal náš saxofonista přednost zahraničnímu turné a bylo po ftákách. Problém s hledáním nového prodavače zastínil problém poněkud větší – latentní bezdomovectví. Neboli – Soudruzi majitelé domu, kde jsme měli dosud prodejnu, usoudili, že by bylo lepší mít v domě restauraci ruského majitele místo našeho a vedlejšího krámku. Vzhledem k tomu, že Zlatnická má po každé straně pět domů a je tam sedm hospod, byl to velmi osvícený podnikatelský záměr! Museli jsme se fofrem vystěhovat. Popravdě řečeno nás to až tolik nebolelo, protože jsem stejně už delší dobru přemýšlel jak vyřešit absenci sociálního zázemí a příručního skládku. A také to, že do prodejny se pomalu přestávalo vejít všechno zboží. Jediný problém byl – sehnat prodejní prostor pokud možno v blízkém okolí, pokud možno větší a pokud možno lépe vybavený. Skromný požadavek v době přecpaného centra Prahy mafiánskými obchodníky z jiných zemí a nehorázných nájmů… Ale měli jsme štěstí. V den, kdy jsem ráno obdržel nečekanou výpověď, jsem vyrazil do ulic a už odpoledne měl podepsanou smlouvu na nový prostor! Byl jen tři minutky od naší stávající prodejny, za rohem, v ulici Truhlářské ulici č. 12. A co víc – prostor byl krásně nově zrekonstruovaný, měl veškeré zázemí a také byl o 18 metrů větší! S adekvátně větším nájmem se pak počítá, obzvlášť, když majitel se ukázal jako velice slušný člověk. A stěhovalo se. Nechtěli jsme propást jediný prodejní den a tak jsme to udělali takhle: První pátek v červnu jsme v 6 večer zavřeli a do půlnoci jsme zabalili všechno zboží. V sobotu jsme celý den vozili a nosili a instalovali a sundávali v obou prodejnách. A v neděli se zprovoznila nová prodejna a dokončovalo dočistění staré. Dík všem brigádníkům a rodinným příslušníkům, kteří místo válení u vody ve vedru makali, aby se v pondělí mohlo otevřít. A otevřelo se! Sláva.

2010 - EBONITOVÝ SAMOTÁŘ a RADIMOVKA

Přes léto jsme připravovali vydání dvou archívních titulů. Pro oba jsem počítal s formátem dvojalba. Prvním z nich byl double Extempore – Ebonitový samotář a Dům č. p. 112/34 - Radimovka. Tahle kombinace vznikla proto, že Eboniťák sám by se na jedno CD nevešel, leda s prořezanými stopážemi. A naopak, Dům, který byl komponován speciálně pro Jazzové dny a měl tedy délku 25 minut, což byla doba vymezená jedné kapele na přehlídce, by se těžko prodával jako samostatné album. Opět jsem si vyrobil provizorní domácí studio z několika magnetofonů, equalizerů, CD přehrávačů a vypalovaček, ke svým páskům si propůjčil další dostupné záznamy a začal jsem poslouchat. Myslel jsem, že to bude snadná záležitost.- Eboniťák se hrál všehovšudy třikrát kompletně a z toho byly dva známé záznamy. Takže šlo o to vybrat z nich ten pravý. Jenomže realita byla úplně jiná. Pásků se mi sešlo více než bych čekal. Na některých byla jen torza nahrávek, bohužel to byly ty nejkvalitnější. Ale nejde vydat jeden a půl písničky, byť by byla krásně nahraná místo celého alba. A nejde ji nacpat mezi nahrávky s jiným zvukem. A tak nakonec zbylo volit mezi dvěma celky – klasický Eboniťák z Řeznické, který byl roztáčen celá léta i na kazety jak mnou, tak předtím Mikolášem Chadimou. A další varianta byla nahrávka koncertu ze Všenor. Při převedení obou záznamů na CD se ukázala nepříjemná skutečnost – obě nahrávky byly na některých místech přeřvané, Řeznické navíc chybělo více „těla“ – neboli toho, co dělá hudbu hudbou – zvuk jednotlivých nástrojů. A tak po nekonečném rozhodování a poslouchání bylo rozhodnuto, že bude použit záznam ze Všenor. Ve studiu mi volbu při srovnání obou nahrávek potvrdil i Kakaxa, se kterým jsem opět spolupracoval na zvukových úpravách a konečné produkci. Přece jenom se ale podařila jedna věc, se kterou jsem nepočítal – Na prvním CD je beze zbytku kontinuální nahrávka ze Všenor, která zahrnuje tři části Eboniťáka složené Neduhou, Marešem a Jerry Tomáškem. Čtvrtá část otevírá druhé CD a na ni navazuje Radimovka. Obě ty věci složil Mikoláš Chadima, takže je krásně vidět jeho skladatelský vývoj, který ušel v necelých dvou letech. A za druhé – Bylo možno použít ještě jeden záznam, který byl technicky kvalitnější. Extempore totiž hrálo Chadimovu část Eboniťáka na premiéře v Karlínské besedě v době, kdy ještě ostatní části nebyly nacvičeny. Radimovka je z Lucerny, jak ji každý zná. Počáteční absenci baskytary se nám podařilo mírně zlepšit, ale kde čert není….. Malůvky na obal, které přinesl Jarda Neduha, se mi nejprve vůbec nelíbily, připadaly mi unylé, sladké a pro ty dva pořady se nehodící. Jako bych vydával Petera Pana a ne Extempore. Ale Jarda se nedal a Mikoláš jej podpořil. Takže grafik Aleš Obkráčil nakonec udělal obal v duchu ostatních extemporáckých desek a celek, myslím, nevypadá špatně. Samostatnou kapitolou byla komunikace s ostatními členy bývalé kapely. Jsou po celém světě a jen díky internetu bylo možno se postupně pospojovat. Rakousko a Německo ještě nejsou tak daleko, ale Kanada a USA jsou přece jen z ruky. A člověk si najednou znovu uvědomil zasranost minulého režimu, který kvůli tomu, že se lidi chtěli bavit a dělat si svou muziku, vyvinul takový tlak, že je přinutil k vystěhování, rozprášení po celém světě a totální změně života.

2010 - SVÁŤA KARÁSEK A HOSTÉ

Druhým dvojdeskovým projektem, který vydáváme na podzim 2010, je nahrávka, kterou se Black Point před 20 lety poprvé etabloval na hudebním trhu – Sváťa Karásek a hosté. Ano, je to ten titul, který jsem vydal v lednu 1990 na kazetě v redakci Vokna. Jenomže tenkrát vyšel zkrácen na 90 minut. Nyní byl připraven v plném rozsahu 2x65 minut, s materiálem, který se na původní kazetu nevešel a s dobovými fotografiemi. Nahrávku mám ve svém archivu, pořídil jsem ji tehdy na místě. Fotky jsem si tam nafotil. Takže stačila maličkost – opět zasednout ke strojům a věnovat nekonečné hodiny poslechu kompletní původní nahrávky, vše zdokumentovat a pak vzít do studia, sestříhat a dát do finální podoby. 2CD Sváťa Karásek a hosté jsem si vydal jako soukromou oslavu dvaceti let trvání Black Point.

 

 

   

2010 - VOBEZDUD

Na jaře 2010 jsem se setkal s kapelkou Vobezdud, kterou tvořilo několik dívek a několik chlapců. Jejich hudební projev měl velice blízko k někdejšímu Dybbuku. Ale nešlo o plagiát ani o nějaké ovlivnění vzorem – Vobezdud Dybbuk prostě neznal. Holky hodně bavil život a muzika a vůbec je nebavila nuda. Takže prostě hrály a hrály a skládaly a o nějakém Dybbuku nebo jiných kapelách neměly ani ánunk. Žily svůj život a neměly čas se zabývat životem jiných hudebníků, nota bene pro ně pravěkých. Takže když se postupně složení ustálilo, nahrálo si album. A obal musel být jiný než obyčejný. To se podařilo. A tak se kromě koncertů Vobezdud začal prodávat také v Black Pointu. Ale nešlo jej zařadit do distribuce jiných prodejen, protože neměl katalogové číslo, čárový kód a měl netradiční formát. Což byla škoda. A tak jsme se domluvili, že uděláme remake téhle desky. CD bude stejné, ale bude v normálním plexisklovém boxu, obal si navrhnou opět aktérky samy, a aby to nebylo tak úplně fádní. Pavle Slabé z bývalého Dybbuku jsem kapelu pustil a představil a ona o desce napsala nadšenou recenzi do HIS Voice. Tak začala sláva Vobezdudu….

2010 - BIGBÍT Z ARGENTINY

V oce 2010 jsme vstoupili do styku s argentinskými nezávislými vydavateli. Nevěřili byste, co je v téhle zemi skvělé muziky! Nemám teď na mysli folklór ani profláknuté tango. Argentina nebyla výjimkou a postihl ji bigbít jako každou jinou zemi. Od 60. let se tam objevovaly zajímavé i nezajímavé kapely, stejně jako u nás. A stejně jako my neznáme argentinský rock, jazz, industrial, elektroniku a fusion a koukáme nedůvěřivě, protože jména kapel nám nic neříkají, stejně tak Argentinci neznají Extempore, Blue Effect nebo Plastic People a koukají stejně opatrně na nás. Jenomže – pak si poslechnete některé z jejich pecek a sednete si na zadek. A honem hledáte ty kapely na internetu, jestli jste něco nezaspali. Dorazí vás totálně, že ano, že vy jste ten ťulpas, který nic nezná, protože stránky progresivního rocku a jazzu jsou plné všech těch argentinských jmen a světová kritika jim připisuje bohaté hvězdičky, zatímco ve stejných webových encyklopediích nenajdete ani jednu českou kapelu, a když už ano, tak s bídou Plastic People nebo Mikoláše Chadimu. Takže jsme dovezli spousty úžasných argentinských kapel a snažili se je prodat českým fanouškům. Těžké to bylo, přetěžké…

2010 - ReR

Je plno lidí poslouchajících „dobrou“ muziku, ale není zase až tolik těch, kteří by byli schopni strávit skutečně špičkovou muziku nebo se k ní chtěli dopracovat. Ono je přece jednodušší nacpat si do uší špunty a pohupovat se v rytmu něčeho „indies“, o čem „se ví“ že to je ONO. Pak je další parta, která čte „odborné“ články našich milých pologramotných žurnalistů a zaštítěna jejich blbstvím vyráží za kvalitou k přefáblovanému zahraničními popu nebo za podobnými domácími pitomostmi. Minoritou jsou potom ti, kteří mají požitek i z hudebního umění. Tedy hudba nikoliv coby doprovod k mytí nádobí nebo šoustání. Pro tyhle lidi jsou tady Recommended Records, anglická značka, vydávající nejednoduchou hudbu, když se k ní však člověk dopracuje, přináší chvíle nezapomenutelné. Pravda, jako všude, i tady se najdou sporné tituly a dokonce občas i nějaký ten balast, ale v rámci velikosti nabídky jsou to věci zanedbatelné. Black Point dovážel ReR (oficiální zkratkaRecommended Records) na český trh cca od přelomu tisíciletí až do ukončení svého kamenného prodeje, tedy více, než 10 let. Nebyl to žádný ekonomický zázrak, nebo, chcete-li, vejvar, nejsou to tituly, které se rychle otočí a na kterých zbohatnete. A není snadné je umět prodat. Nebaží po nich ostatní prodejny a distribuční firmy. Protože je musíte znát a rozumět jim. Musíte znát kontexty vzniku té hudby, fakta o interpretech a autorech, jejich filosofii a třeba také životy. Musíte rovněž znát své zákazníky a umět odhadnout, co se kterému může líbit a zda vůbec na ReR má. Jestli to není sypání perel sviním. Ale tam, kde ReR najdou živnou půdu, je stále co dělat. Vznik a historii ReR, paralelního hnutí Rock v opozici a jejich dnešní obraz najdete na spoustě stránek na netu. Ale je jen osobní věcí každého, zdali chce donekonečna poslouchat své tisíckrát ohrané favority nebo se vyvíjet. A je také vývoj opačný. Pamatuji si, jak mě před lety překvapil jistý hudební znalec, aktivní hudebník a producent, který měl velmi dobře zmáknutou celou ReR scénu. V době nástupu world music a dance mi dal najevo, že alternativní hudba je dávno OUT a on na to dávno kašle, protože on je stále IN a tak se denně zkuřuje trávou a dělá taneční kapely. Připadal jsem si trochu jako ve filmu Vrať se do hrobu…. Tolik krátce o jedné kapitole BP.

Odbočení druhé aneb BRIGÁDA U PSYCHOLOGŮ (2010 – 2011)

Kdysi dávno, milé děti, vyučil jsme se na Karlově universitě psychologem. Pak jsem pracoval jako cikánský kurátor, uklízeč na studentských kolejích, a po absolvování vojenské gumárny mne osud zavedl do psychologické poradny pro děti. To byly dobrodružné roky. Nedovedete si představit, co mohou mít děti za problémy - a hlavně jejich rodiče. Po Listopadu jsem ale založil Black Point a psychologii jsem se věnoval méně a méně. Nakonec jsem ji načas zcela upozadil, leč osud tomu chtěl, že nikdy nepadla úplně pod stůl a to platí dodnes. V roce 2010 jsem se ocitl na nějaký čas opět v psychologické poradně. Přesně řečeno v poradně pro děti a mládež. Na podzim 2009 mi neočekávaně zavolala bývalá kolegyně, zdali bych nechtěl zase trochu psychologovat v záskoku za mateřskou. Black Point sice fungoval dál, ale protože jsem chtěl a potřeboval nějakou výraznou změnu, nabídku jsem akceptoval. Jenomže za těch 15 let, které jsem v oboru chyběl, se vše změnilo. Tatam byla svoboda vyšetřování dětí, konzultací s rodiči a učiteli. Vše bylo podřízeno úředním lejstrům, jejich správnému vyplňování, strachu z nadřízených a případných žalob sebevědomých rodičů, kteří nestrávili, že nemají doma génia, a že žijí sami blbě. Vše se točilo kolem všeho nepodstatného – a mně připadalo, že děti byly jen taková nutná šablona k existenci. Na školy se už nejezdilo, protože optimální prostředí je přece v poradně, tak ať přijedou za námi - pochopitelně, že ti nejproblémovější, kteří potřebují péči nejvíce, nepřijedou ani náhodou atd... Mé občasné, velmi niterné velezrádné myšlenky, že bych třeba BP prodal a dál se věnoval psychologii, byly velmi rychle eliminovány. Navíc jsem zjistil, že v poradně budí mé "jiné" myšlení a vyjadřování, a také pojmenovávání věcí pravými jmény, velkou nevoli, která mi byla stále více dávána najevo. Bylo pro mě překvapující, že většina toho, co jsem řekl, si osazenstvo poradny překládalo jako "holedbání soukromého sektoru". Ale pro mě bylo opravdu těžké v roce 2010 brát počítač jako nepřítele, jak bylo v poradně zvykem. Místo počítačové kartotéky se hrabat v papírových šanonech jako v roce 1986, návrh zasíťování poradny byl brán jako nepřátelství a rouhání, a emailová komunikace byla ve velmi mokrých plenkách... A kulturní úroveň osazenstva mě zcela dorazila. A tak jsem na jaře 2011 zase z dětského psychologického světa odešel a byl jsem velmi rád. Jen jsem netušil, že si mne povolá po pár letech úplně jiný ústav pro úplně jinou klientelu - opět jako psychologa...

2011

POVÁNOČNÍ KOCOVINA VEDE DO KARLÍNA

Ó ano, Vánoce, ty svátky obchodníků, se dotkly i nás. V prodejně bylo nezvykle mnoho lidí a opět se zdálo, že to takhle bude už navždy. Kdybych to nezažil už patnáctkrát předtím, možná bych i uvěřil. Ale takhle jsem pilně pokračoval v hledání nové prodejny. S tím jsem začal už v říjnu, protože Truhlářská ulice byla sice krásná, ale liduprázdná. A umístění prodejny ve výklenku bylo prokletím. Ale nebylo snadné najít prostor, který by se dal akceptovat.

Koncem ledna už mě znali všichni pražští makléři a každodenní sjetina nebytovek z netu se stala přílohou snídaně. A pořád nic. Tedy – něco občas bylo, ovšem vždycky se ukázalo, že malý český člověk je opravdu původem kříženec včelky a prasete – pracovitý, ale svině. A tak se zdálo, že nová prodejna nebude. Ale opět se něco prolomilo a my se koncem února stěhovali do Karlína. Nová prodejna na hlavní karlínské ulici Sokolovské, téměř naproti domu, kam první zákazníci, fanoušci a umělci Black Pointu chodili před 20 lety, byla opět větší, než ty minulé – a dvojnásobná, nežli Zlatnická. Konečně jsme mohli nacpat daleko více knihoven s knihami, regálů s CD a LP, věšáky na trika.

V Karlíně jsme oficiálně otevřeli 10. května 2011 a po letech prodejnu opět otevřela skupina Ženy, která – cituji pana Hmyzáka – „Vystupuje pouze jednou za několik let, za výjimečných příležitostí a honorář padesát tisíc korun, pouze v BPm vždy zásadně zdarma a pro radost pana Šímy.“ Kromě Žen otevřel prodejnu Petr Nikl několika básněmi a písněmi v improvizovaném vystoupení. Mezi vystoupením obou umělců byly dvě hodiny popíjení, požírání a mluvení pozvaných, s nichž někteří se řadu let neviděli. A někteří se neviděli ještě nikdy.

2011 - DEKADENT FABRIK

A přišel první vydavatelský projekt roku 2011. Už více než rok jsem sledoval pár lidí vystupujících pod magickým jménem Dekadent Fabrik. Výtvarník David Cajthaml dal skupinku dohromady s DJ Satanem a jako stálé hosty upotřebil Mikoláše Chadimu a Ivana Váňu Bierhanzla. Po dlouhé době to bylo věc, kterou jsem chtěl opravdu vydat, stál jsem o ní, a měl radost, když chlapi podepsali smlouvu. David dodal navíc obal, který je sugestivní stejně jako hudba samotná a pro který je příznačné jeho lakonicky suché vysvětlení: „Ženský ležej a houby rostou.“ Tajemství Dekadent Fabrik je v tom, že čtyři veteráni, kteří záměrně nezkoušejí, ale pustí se vždycky rovnou do muziky, mají obrovskou šanci proměnit svou hudbu v zážitek, protože to maj´ v paži. To se mladým vandrákům nemůže stát. Ti ale mají zase jiné výhody…

V Karlíně jsme vydrželi skoro celý rok. Na živé hlavní třídě jsme si naplno uvědomili, že doba nakupování hudby je opravdu pryč. Ne, že by to nešlo utáhnout. Šlo to – ovšem spočítal-li si člověk, kolik toho musí vykonat pro prodej jednoho jediného cédéčka a jaký na něm má čistý zisk, bylo to k pláči. Ono to bylo vždycky neslavné, ale s přibývajícími darmožrouty, kteří natahují pracky a chtějí něco zaplatit (OSA zdaleka není jediná) chystali se přiblblíci od zvukových pultů – ti už na nás naštěstí nedosáhli, provozovatelé platebních karet, provozovatelé platebních terminálů (není to totéž!), telefonní poplatkové a internet, samozřejmě nájem a energie a řada dalších nárazových plateb, musí přijít nevyhnutelně den, kdy si člověk řekne, že ho vlastně hokynaření pořádně štve a rozhodne se, že s tím praští. Nota bene, když si uvědomí, že prvních 7 let se Black Point také obešel bez prodejny a že ji otevřel jako prémii, jako přímou možnost prodeje vlastních titulů zákazníkům. Tenhle důvod je samozřejmě dávno pryč a místo, aby byla radost z krámu plného zákazníků toužících po kvalitní hudbě, je pouhé prázdno z občasných idiotů ptajících se na televizní srágory. A tak jsem krám po 15 letech zavřel. Den před Štědrým dnem 2011 byl poslední otevřený a po Vánocích jsme už jen nakládali auta a vozili vybavení krámu do sběrného dvora, aby nás náhodou někdy nenapadla ta hloupost, že krám znovu otevřeme.

2012

Rok 2012 jsme začali v přeplněném skládku – někam jsme to zboží z prodejny dát museli. Byla to bašta a po dvou měsících galejí jsme se tím prokousali. Zjistili jsme, že krok k zatavení prodejny byl lepším rozhodnutím, než jsme čekali. Najednou bylo daleko více času pro naši internetovou prodejnu, najednou jsme byli operativnější a pohyblivější. Dokonce i nějaký volný čas zbyl a já po řadě let dokonce našel čas na čtení knih (!) a o víkendu se mi podařil další zapomenutý přepych – nemakám oba dva dny jako magor! Takže už neznámý pocit blaha. Tolik soukromý život.

Co se týče profesionálního, rok 2012 byl po 23 letech trvání Black Point prvním, ve kterém jsme nevydali žádný titul. Ne, že by nebyly nabídky. Umělci by vydávali pořád, my ne. Neboť – má smysl vydávat CD v době, kdy od vydání neuplyne týden a kompletní materiál vámi vydaného alba, do kterého jste nastrkali padesát, sto, ale třeba taky dvě stě tisíc, visí zdarma ke stažení na nejmenovaných serverech? Nemá, samozřejmě. Obzvlášť, když umělcům, kterým tolik toužebně očekávané album vydáte, je to úplně jedno. Někteří vám ještě naivně řeknou, že to je správné a že si to dají také volně ke stažení na svůj web. Bodejť, vždyť oni do toho neinvestovali. Nejvýš zaplatí studio, na které jim dá sponzor, a tím více mají dojem, že výsledek je pouze a jenom jejich a mohou si s ním dělat, co chtějí.

V roce 2012 jsem vyzval nejmenovaný server, aby všechny umělce vydané u BPm vymazal. Nastalo právní přetahování, zamíchal jsem do toho i velmi liknavou organizaci OSA a pak jsem to vzal z druhého konce: Rozeslal jsem umělcům informaci o jejich věcech umístěných zdarma ke stažení na známých serverech. Většině ignorantů to bylo fuk, koneckonců, je to tam už dlouho, tak co najednou blbnu, a většina z nich si odtud stejně stahuje filmy, tak co. Ale když se platí honoráře, každý se ošívá, že jsou prodeje tak mrňavé….

A výjimka potvrdila pravidlo. Známý pražský hudebník, cholerik a otrlý chartista se velmi naštval a vzal útokem nejprve server, pak OSA, Intergram a nakonec také IFPI. Přinutil úředníky, aby se angažovali a vlítli sami na pirátský server, což se jim vůbec nechtělo. Sladcí hošánci ze serveru dali jeho „napadení“ svým advokátům. Oni jsou zcela čistí, poněvadž pouze zprostředkovávají možnost importu mezi uživateli. Ale co si kdo importuje, to přece vůbec není jejich věc! Právníci napsali cholerickému hudebníkovi napůl vysvětlující a napůl výhružný dopis, v tom smyslu, aby si dal pozor s stáhl se. Měl jsem možnost si jej přečíst. Taková ta současná svinina kravaťáckých prdelek. Jenomže tihle novodobí sráči v bílých košilkách se sakra přepočítali, nevěděli, s kým si píší. Pan hudebník jim okamžitě odepsal, že zloděj zůstane zlodějem i kdyby ho nazývali jakkoliv, a jemu aby nevyhrožovali, že se z jejich advokátní kanceláře neposere, a ať to koukaj´ dát do pořádku!

Velmi mě potěšil, dovedl jsem si představit to zmatení v advokátní kanceláři plné dnešních ambiciózních alibistických blbů. Kdo to je, že se odvažuje takhle jednat? Kdo za ním stojí? Co to je za člověka? Advokáti se už neozvali a umělcovy věci – a bylo jich požehnaně, materiál z několika kapel a sdružení za posledních 30 let – zmizely ze serveru!

V roce 2012 jsme zkoušeli další možnosti na eshopu, ale ten se ukázal jako již přec jen zastaralý a novým požadavkům nevyhovující. Nakoukli jsme pod pokličku jedné veliké vydavatelské firmy, se kterou jsme se více sblížili, leč blbové jsou ve všech podnicích patrně povinnou výbavou. Takže díky jedinému mluvkovi a předposránkovi, který se – možná oprávěněně – bál, že naše spolupráce ohrozí jeho post, sešlo z docela slibně navázaného kontraktu, který mohl být přínosný pro obě strany. Jak jsem se později dozvěděl, onen člověk už téhle firmě zmařil daleko více projektů – vše samozřejmě z úzkostné tenze o vlastní polívčičku – takže se mi skutečně potvrdilo, že vítr foukal odkud foukal. Jen jsem pořád ještě nepochopil, proč si ho tam stále pěstují…

Na konci roku 2012 odešel Václav II. a jeho místo se o půl roku později zaujali bratří Ječmínkové.

 2013 – 2014

Co napsat o letech, kdy jen hokynaříte a nevydáváte? Děje se vůbec něco tak významného, aby to stálo za zapsání? Něco přece: Na podzim 2014 si Jarda Neduha z Extempore vyběhal a zařídil monstrkoncert v Akropoli. Hrály vlastně 3 různé kapely. První bylo původní Extempore v sestavě Neduha-Hradec-Jerry plus Navrátil plus buben. Repertoár: Plesnivé embryo, Azbestový guláš. Druhá parta zahrála Milou čtyř viselců. Hrála modifikovaná sestava z roku 1996, čili Neduha-Chadima-Hajdovský atd. Třetí část večera se hrálo Velkoměsto II v sestavě Chadima-Simon-Ňory plus buben. Výborný večer, Black Point udělal 100 ks CD Milé čtyř viselců v původní podobě jak byla vydána v roce 1996 a zbytek nákladu byl bez komiksu s libretem.

Ale hlavně jsme od začátku roku 2014 začali plnit nový eshop, který jsme otevřeli v květnu. Starý ještě běžel do konce kalendářního roku paralelně, ale už s ním byly jen potíže. Jeho jedinou předností byla možnost plateb kartami, kterou nový eshop nemá. Proč? Je totiž postaven tak, že preferuje jedinou platební bránu, a ta je jednak drahá a jednak – na nic. Nesnáším, když vám někdo maže med kolem pusy, tvrdí, jak je světový – a vy se nedáte obalamutit, sjednáte si osobní schůzku na jeho území – a tam se dozvíte, že jeho produkt tohle neumí, tohle vlastně také ne, a tohle – no také ne. A ve finále, když už mu nic jiného nezbývá, vám protějšek přizná, že vlastně neumí nic, nežli přijmout platby z několika států východní a střední Evropy, které spočítáte na prstech jedné ruky. To ostatní jde složitě přes jiné, on je vlastně jen zprostředkovatel – a proto jsou jeho služby tak drahé. Tak jsme si řekli, že holt karty oželíme. Zařekl jsem se totiž po amputaci naší poslední kamenné prodejny, že předražené nenažrance prostě nebudu podporovat. A když pro nás mohla mít i Česká spořitelna na našem starém eshopu slušné podmínky, nevím, proč by je nemohla mít také MLADÁ DYNAMICKÁ SPOLEČNOST PAYU. Tihle mladí hošánci a dívenky prostě spoléhají na to, že vás vezmou do kleští a vy se bez nich neobejdete. Obejdeme. A aby nezůstalo jen u představ, šli jsme od kovaříčka rovnou ke kováři. Pro náš eshop jsme dojednali platební službu amerického systému (a firmy) paypal, která funguje po celém světě, a navíc je pro nás finančně stravitelný.

Nový eshop jsme odlišili designem i barevností, chtěli jsme především, aby byl přehledný – a hnedle: Jen co jsme jej spustili, ozval se hlas lidu, že proboha, co to je to Commercial, jestli si uvědomujeme, že pro určité lidi je tohle slovo jako červený hadr atd atd atd. Zajímavé bylo, že se ozval jediný človíček - a ten u nás nakoupil během uplynulých 25 let jednou jedinkrát jediné CD za dvě stovky. Možná bude jeho problém v něčem jiném…

Black Point je od roku 2012 také na facebooku. Ale to je v podstatě nepodstatné.

Na konci roku 2014 jsme konečně přestěhovali sklad do nových prostor. Staré začaly být velmi vlhké a nám se kazilo zboží. A také přestávaly stačit kapacitou. Takže stále je co dělat.

 2015

V létě 2015 jsme opustili i naši karlínskou kancelář ukrytou na venkovském dvoru husitské fary. Během zbývajících měsíců roku 2015 jsme občas od našich zákazníků zaslechli přátelské pokývání „Tak už vás i z Karlína vyštvali, co…“ Možná tahle jejich vize souvisí s obecným snobským vnímáním Karlína, který je v posledních letech považován za „maximum COOL" nebo "IN“ čtvrť. My to tak nevnímáme. Bydlel jsem v Karlíně dlouhou dobu ještě v časech, kdy byl špinavý, plný Cikánů a na ulici, ba ani v bytech, se skoro nedalo dýchat zácpou z výpadovek na východ republiky, o ČKD a dalších fabrikách ani nemluvě. S Karlínem jsem svázán stále i poté, co jsem se odstěhoval, chodím tam na pivo a na kafe, a beru jej jako samozřejmou „domácí“ lokalitu. Naše poslední prodejna byla na Sokolovské, kancelář ve Vítkovce a sklad na Karlínském náměstí. Proč jsem zrušil prodejnu jsem popsal, a proč jsme se odstěhovali z tajemné fary? Inu – po vytopení skladu v Karlíně a zničení spousty CD a LP, jsme nové prostory získali na Palmovce. A byly tak velké, že dovolovaly spojit kancelář se skladem – ideální řešení. Nač bych tedy držel dál kancelář v Karlíně? Abych byl IN? To bych byl pěknej vůl…

2016

 Po pěti letech jsme opět vydali nový titul na CD. Šlo o slavnou nahrávku koncertu, který skupina OZW zahrála v roce 1985 v pražském Motorletu. Od roku 1991 byla u nás k mání kazeta s tímhle záznamem, o jejím přenesení na CD jsme několikrát s vedoucím kapely Zbyndasem přemýšleli. A na podzim 2014, když přemýšlení začalo nabírat konkrétní obraz ku vydání CD, Zbyndas najednou zemřel. Rozdělanou práci jsme museli přerušit už jen proto, abychom nevypadali jako nadnárodní koncernové vydavatelství, které okamžitě po smrti umělce zaplaví trh všemi možnými i nemožnými atributy spojenými s jeho jménem, jen aby se na mrtvole urvalo co nejvíce peněz. Ale hnedka na jaře 2015 se ukázalo, že ne všem to vadí. Objevil se vydavatel, který chtěl vydat (najednou) jiný koncert OZW a Motorlet použít jako pár bonusů. To mě velmi nakrklo, a snad ještě více majitele nahrávky Daponyho. Uctívači ginkga se sešli v květnu 2015 ve své svatyni a shodli se okamžitě na tom, že Motorlet je posvátný a nepřipadá v úvahu žádné jeho dělení. A začal se rodit plán na dokončení rozdělaných prací na Motorletu. Shodou okolností vyplulo, že Zbyndas kdysi pověřil Hmyzáka, aby jej v OZW zastoupil v případě nemohoucnosti. Odstrčený vydavatel se ještě snažil strhnout míč na svou stranu kropením pozemku výroky typu „Black Point už pět let nic nevydal, stejně to nevydá, je rád, když mi může distribuovat mé tituly“ apod. Jenomže se spletl. Black Point vždy vydával kvalitní věci, byl to projev vkusu napříč žánry. Nikdy nevydával to, o čem nebyl přesvědčen, že je dobré. Po převratu v roce 1990 to bylo snadné – doba byla těhotná hodnotnou muzikou (i nehodnotnou, ale tu jsme velkoryse přenechali velkým vydavatelstvím) nahromaděnou v šuplících kapel v rocích nesvobody. Stačilo jen vybrat a vydávat. Postupně se samozřejmě kvalita měnila a srágor přibývalo, až zcela ovládly i tzv. nezávislou scénu. Black Point nikdy neměl tak početnou produkci jako jiní malí vydavatelé právě z toho důvodu, že se nechtěl stydět za své vydané kousky. A když tady napíšu, že v letech 2010 – 2015 se mi stalo pouze dvakrát, že jsem si u distribuovaných tuzemských titulů řekl „Sakra, tohle bych chtěl vydat,“ je to vysvědčení pro českou nezávislou scénu dosti žalostné. O to víc, že jeden z těchto titulů byl 6CD Burian a Dědeček z 80. let, tedy nic současného. Takže to, že jsme 5 let nic nevydali, bylo velkou měrou z toho důvodu, že invence nových umělců na českých luzích a hájích je aktuálně žalostná. A ti starší většinou vaří z vody.

Vrátím se k OZW. Na podzim 2015 práce jely naplno, čistili jsme staré nahrávky, domlouval se koncert u příležitosti ročního výročí úmrtí Zbyndase. Vyplavala kronika OZW, druhdy dle legendy nenávratně ztracená! Pánové Guha, Burda a Ryba popustili autorská práva filmu Hudba ˇ85 a tak jsme na CD Motorlet mohli přidat 3 videoklipy natočené přímo na slavném vystoupení, které jsou jinak součástí filmu. Byla to radostná práce. Ukazovalo se, že detaily mnohdy dají více zabrat nežli „velké věci“. Kupříkladu nápad na plakát se pokusilo realizovat několik umělců, ale nikdy to nedopadlo tak, aby člověk jedoucí v tramvaji zaregistroval, že „támhle visí OZW“. Nakonec jsem si to namaloval sám, byť s použitím jiných podkladů a Jirka Synáček, který dělal i obal, tomu dal grafickou podobu. Vypatlaly se na to 2 měsíce času! A takových věcí bylo spousta, o podivném myšlení fenoménu „český rocker“, který dokáže spolehlivě vše nečekaně podělat na poslední chvíli, nemluvě. A aby toho nebylo málo, rozhodl jsem se, že udělám reedici jediného studiového alba OZW Nevergreeny z roku 1997. Ovšem aby to mělo smysl, chtěl jsem naň přidat EP s pěti písničkami, které kdysi vyšlo v Pantonu a dnes je totálně nesehnatelné. Nakonec jsme našli majitele mastertape, písničky vyčistili a přifařili na Nevergreeny. A aby toho nebylo málo, přidali jsme ještě další bonus – totiž jinak namíchanou písničku Bych pro TV vysílání v tehdejším systému Secam. Na těchto dvou větách jsme pracovali měsíc a půl.

Vzpomínkový koncert OZW a zároveň křest Motorletu se uskutečnil 25. 2. 2016 v pražském Vagonu. Někteří malověrní nafrnění muzikanti účast na projektu vzdali s tím, že nikdo nepřijde a oni přece nebudou hrát pro 20 lidí. No, trochu si naběhli, fiškuntálové: V klubu pro 300 lidí bylo 250 návštěvníků plus další příchozí, které už nikdo nekontroloval, takže možná byla kapacita plná... K tomu několik fanoušků v maskách OZW, které si sami vyrobili! Lepší odměnu jsme si nemohli přát. Koncert sám se vydařil, OZW měli nové masky a hráli jako o život!

A co dál? Jarda Neduha přišel na podzim 2015 s nápadem vydat poslední pořad EXTEMPORE ze 70. let, který zatím nebylo na CD – Stehlík. Předběžně jsme se dohodli na vydání v roce 2016, ovšem nestora české nezávislé scény nedlouho po našem setkání ranila mrtvice. Rozcvičování a neuvěřitelná vůle k životu a hraní, která ostatně Neduhu provází po celý život, zabralo více než první čtvrtrok 2016. CD Extempore - Stehlík vyšlo v listopadu 2016. Zvuk dodal Jiří Munzar, který pořad v roce 1975 natočil, remastering provedl Jirka Synáček a obal z Neduhových podkladů a své hlavy navrhl a k realizaci připravil osvědčený spolupracovník Marek Naglmuller. Křest jsme nekonali s ohledem na nemožnost nacvičení celého třičtvrtihodinového fláku hudby a také s ohledem na Jardův zdravotní stav.

Během roku 2016 jsme udělali několik reedic titulů, které byli rozebrané. Black Point se i nadále zabývá prodejem hudby přes svůj eshop. Zaměřujeme se na „lepší“ hudbu především z domácí scény, ale také na raritní věci - vinyly, antikvární LP a vybavení pro gramofony, někdy se objeví se staršími deskami i pěkný klasický gramofon z 80. let. Velmi se rozrostl vinylový antikvariát, lze v něm najít zajímavé kousky. Otázka vydavatelství je otevřená, na rozdíl od otázky kamenné prodejny, kterou jsme definitivně opustili. Stejně jako distribuci – ostatně není kam co distribuovat, téměř všechny prodejny padly. Jedno se však nezměnilo – ani krize hudebního průmyslu nepřinutila většinu jeho aktérů na všech úrovních, aby něco začali dělat. Nevím, zdali je to jen český fenomén, ale lenost, nevzdělanost, povýšenecké nicnedělání a strach o vlastní teplé místečko stále dominují hudebnímu průmyslu v České republice. I proto jsme spokojeni s naší pozicí na trhu - děláme si své aktivity tak, jak sami uznáme za vhodné. Jsme tedy na Palmovce, pár kroků od původní prodejny ve Vacínce. Pro některé zákazníky je to překvapivá destinace, doufejme však, že ty, pro které by bylo naše těžce undergroundové prostředí nestravitelné, zůstali v COOL Karlíně. 

2017

HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ OBČAS SRÁŽKA S BLBCEM HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ

Kromě výše zmíněné aktivity jsme v roce 2017 konečně ustavili Klub přátel a zákazníků BPm. Však už bylo načase! Lidé byli dost nervóní, že nám to tak dlouho trvá. Ale podařilo se. Jde o něco obdobného jako je Klub přátel chovatelů králíčků, ale tohle je naše. Členem klubu se může stát ne úplně každý a přináší to specifické výhody.

2018

Nový rok začal výborně: V lednu jsme se po třech letech v undergroundové jeskyni přestěhovali do nového prostoru. Světlo, teplo, sucho. Navázali jsme spolupráci s novými dodavateli. A nebyla nám přitom zima! No to je přece báječné, ne? Po zbytek roku jsme si užívali ten komfort a hokynařili...

2019

Od jara chystáme reedici LP desky Michael´s Uncle - The End Of Dark Psychedelia tak, jak vyšla v roce 1990. Grafikovi Marku Naglmullerovi se povedllo z existujícího exempláře skutečně zrestaurovat obal, který jsme změnili minimálně - vzadu malé logo BP a EAN. Deska zůstala jak byla, včetně původních etiket. Se zvukem si trošku pohrál Kakaxa - a ve chvíli, kdy se dostal na stejný zvuk, jako měla původní vydaná LP, se úpravy zakonzervovaly. Takže vlastně jako by žádné nebyly. Křest spojený s koncertem si kapela dle svého přání spojila s domáckým klubem 007 na Strahově. Ten shodou okolností v roce 2019 oslavoval 50 let existence. Termín koncertu byl v sobotu posledního listopadu. Vstupenky se začaly prodávat v létě a v září bylo vyprodáno. Uvažovali jsme o druhém koncertu hned následující den v neděli, ale nakonec od toho kapela upustila. Ke koncertu byl vyroben specielní plakát. Deska vyšla koncem září a rozletěla se do světa. Podporovalo jí druhdy vydané CD se stejnou nahrávkou, které obsahuje navíc bonus v podobě koncertu Michael´s Uncle z roku 1987 ještě s Karlem Jančákem. 

Na koncert si kapela pozvala jako předskokana skupinu Hydrauliter - česko-slovenskou hardcore kapelu (Praha-Čadca), která otevřela večer a dala mu ostrou náladu. Black Point měl na místě prodejní stánek s kompletní diskografií Michael´s Uncle a rovněž se prodávala zbrusu nová trika, na nichž je motiv se skutečným Majklovým strýčkem. Vedoucí klubu nám suše oznámila, že jestli skutečně dorazí všichni, kdož si koupili lístky plus volňásky kapely, tak budeme v klubu nasázení jako sardinky bez možností pohnout byť jen rukou. Na to jsme se moc těšili...  Jenomže - kapela sice pozvala všechny, kdož se kdy na téhle letité desce podíleli, leč řada z nich už nejsou mladí punkáči a dryáčníci, ale stali se z nich vážení podnikatelé, majitelé nemovitostí a firem - a ti prostě mezi tu punkovou sběř nepřišli. Zato se sjelo opravdu dost lidí z venkova, lidí, kteří se léta neviděli a byli rádi znovu pospolu. Takže klub byl jednak příjemně zaplněný, ale nikoliv narvaný, a jednak tady člověk nepotkal škrobené pitomce. 

 

Když Michael´s Uncle začali hrát, měl jsem pocit, že je opět rok 1988. Hrálo jim to jako uragán, žádná únava, žádná vyčpělost. Sběř vytvořila hutný kotel, který dělal, co mohl, aby jeho tělo nezůstalo suché a mrtvé. Byl jsem se podívat na kapelu zblízka, ze šatny, odkud je k muzikantům krok dva. Byl to zážitek. Mládenci skutečně vyráběli svůj kravál tak, jak nutno, aby tomu člověk mohl věřit na 100%. Prostě to byl nářez! 

 
 

2020

HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ HOKYNAŘENÍ OBČAS SRÁŽKA S BLBCEM ČÍNSKÝ SAJRAJT ČÍNSKÝ SAJRAJTČÍNSKÝ SAJRAJTČÍNSKÝ SAJRAJTČÍNSKÝ SAJRAJTČÍNSKÝ SAJRAJTČÍNSKÝ SAJRAJTČÍNSKÝ SAJRAJTČÍNSKÝ SAJRAJTČÍNSKÝ SAJRAJTČÍNSKÝ

Zkraje roku se zdálo, že budeme přestupovat na jinou eshopovou platformu. Ta naše nám z mnoha důvodů nevyhovuje, a ani po 6 letech vývoje se náš eshopový provider nedostal tam, kde jsme měli náš minulý eshop v letech 2005-2014. Což byla volná americká platforma, kterou nám kamarád zprovoznil a udělal k obrazu BPm. Jenomže pak měl čí dál méně času na to, aby to aspoň jednou měsíčně zkontroloval, o nových věcech, které jsme potřebovali ani nemluvě. Problémy se stávajícím eshopem tady  nebudu vypisovat, důležité však letos bylo, že jsme se zaměřili na 10 nejlépe hodnocených eshopových platforem v ČR a ty jsme začali zkoušet. Demoverze spuštěna, plnění, design, objednávky, platby.. a najednou se vždy někde něco zaseklo a nešlo to dál. Po dvou a půl měsících jsme zjistili, že náš eshop, který je předražený a málo vyhovující je - stále ještě to nejlepší, co na českém trhu můžete mít k pronájmu. Bída a utrpení české země. Hlavně, že se všechny ty skvělé firmy předhánějí v superlativech, co všechno umějí a proč jsou nejlepší! Pche...!

O postavení vlastního eshopu na míru už neuvažujeme - jednak to stojí astronomické částky a jednak to musí někdo udržovat. A s tím jsou všude problémy. Malý český člověk má dojem, že jakmile shrábne balík, může se odporoučet a přestat brát telefony. Ale my dál čekáme a jsme ve střehu, kdy se nějaký ze systémů, které jsme zkoušeli, probudí a dodělá svou platformu tak, abychom se k němu mohli přestěhovat. A měli tak možnost neomezeného počtu zboží za méně než polovinu ceny. Stávající provider systému to ani po mnoha konzultacích nechce chápat a je popuzen, když se mi jeho nadutost nelíbí. Ale co si máte myslet o firmě, která hlásá, že je nejlepší, má nejvíce pronajatých eshopů, když zjistíte, že se během let, co jí znáte, několikrát přestěhovala, a že její poslední adresa je hodně IN - a samozřejmě drahá jako prase... Na to se mi fakt přispívat nechce. Ani na ty krásné mladé lidi se zářnou budoucností, kteří tvoří jej kolektiv. Navíc – kritické připomínky, které jsem měl k systému eshopu, firma negovala, jako že to tak není, že to nechápu, že atd… Ovšem velkou část těchto výtek a doporučení k opravě po nějakém čase firma realizovala a buďto je velkohubě hlásala jako velké vylepšení eshopu, nebo naopak coby tichošlápek pouze změnila špatný systém na mnou avízovaný a dělala, že to tak bylo odjakživa. Pikantní.  

V tom samém čase se Česká pošta dostala za tu hranici serióznosti, kterou jsme byli schopni ještě akceptovat. A protože se paralelně s tím raketově rozjela Zásilkovna a expanduje do stále více zemí, napojili jsme se na ni a Českou poštu prostě odřízli. Kupodivu, i ti zákazníci, kteří zvysoka kašlali na naše předchozí prosby, aby ČP nepoužívali, a stále si tvrdošíjně objednávali dobírky České pošty, bez mrknutí oka přešli na nový systém a fungujeme dál. A naopak přibyli další....

Protože paypal za tu dobu, kdy jsme jej před 10 lety zprovoznili - a tehdy byl v mnoha ohledech nejvýhodnější - zestárl tak, že už je jedním z nejdražších platebních systémů, aktivovali jsme opět platební karty. Náš provozovatel eshopu za těch uplynulých 6 let pochopil, že nabízet platební karty pouze přes jednoho providera je pitomost a tak jsme aktivovali platby kartou i my. Byla docela makačka zesynchronizovat platební bránu, platební a dopravní možnosti, a měny, kterými zákazníci platí tak, aby se to někde nezadrhlo. Paypal jsme nechali i nadále, platí jím zákazníci ze zemí mimo eurozónu.

A ještě jedna tradiční skoro už poznámka - naše prodejna ve Zlatnické, odkud jsme se museli v roce 2010 tak narychlo vystěhovat, protože tam měl mít ruský podnikatel dvoupatrovou vinárnu - je stále prázdná. I po těch deseti letech jsou rolety zaprášené, na půl žerdi stažené a prostory zejí prázdnotou. Pikantní je, že my jsme si nemohli natřít rolety tak jak jsme chtěli, museli jsme respektovat místní modrou, která se nám ani trochu nelíbila. Prý že památkáři... Teď už je pár let všechno tmavě zelené. Asi jsou na těch správných místech jiní památkáři. Nebo jsou barvoslepí ti staří... No, je to šumák. V každém případě měl ten barák několik mýtů o majiteli - nikdy jsme žádného nepoznali: Jeden tvrdil, že je to stará dáma, která žije kdesi v domě, už nevychází ven a zvěrstva v (ne)udržování domu správní firmou ani nevnímá. Druhá pověst mluvila o majiteli, který bydlí v Monte Carlu, v ČR je málokdy a jeho majetek zde jej - včetně domu ve Zlatnické - vzhledem k množství ani nezajímá. Tato pověst má jeden bod - kdysi o Vánocích napadlo hodně sněhu a na dvoře jej šornoval chlapík kolem šedého Maserati s monackou SPZ. A konečně byla tu i verze, že majitel zemřel a nějakým zvláštním konáním lidu a osudu se dům dostal do majetku správní firmy z Hradce Králové, která tehdy sídlila v kancelářích ve 2. patře. Je pravdou, že ti lidé byli velmi nepříjemní, namyšlení a pitomí. A také že se nepředřeli. Dům je vůbec nezajímal. Celé dny nebyli ani v kanclu ani na telefonech a vrátný tvrdil, že jsou tedy v Hradci. Celá tahle story o domu ve Zlatnické ulici č. 6 vypovídá o jediném - ani 30 let po převratu si neumí český člověk vážit svého majetku a spravovat jej. Nebo si myslíte, že v centru Vídně najdete 10 let prázdný krám?

BAD BEEF HAT - Uzdravením k zešílení.

Od jara jsme pracovali na vydání CD a LP skupiny BAD BEEF HAT. Tahle kapela hrála necelé dva roky (1989-1990) a byl to vlastně takový srandapodnik pana Hmyzáka známého ze souboru ŽENY. Pan Hmyzák má rád Captaina Beefhearta a tak kdysi inicioval volné sdružení spřízněných muzikantů, kteří by si chtěli zahrát s chrčivým křiklounem, který u mikrofonu huláká své absurdní texty. Nečekaně mnoho zájemců se sešlo - Kromě téměř kompletních ŽEN také členové skupin Psí vojáci, OZW, Plastic People, MCH Band, Terra Ignota, M.I.O.S... Konal si i zájezd do Holandska. Kazetu téhle kapele jsem vydal už v roce 1993 nebo 94, a protože časem zrála jako víno, rozhodl jsem si převést ji na "tvrdší" nosiče. Jak to celé bylo, a že to nebylo vůbec jednoduché a nedařilo se témě vše, co se nedařit mohlo, si přečtete v samostatném článku věnovaném BBH, takže jen ve stručnosti: CD Nakonec vyšlo v září a LP v říjnu. Název zůstal stejný jako u MC - "Uzdravením k zešílení". Křest se samozřejmě nekonal, členové kapely se dávno rozprchli neb i pomřeli... V edici Archiv tedy přibyl nový zářez vydaný na fialovém vinylu v limitce 250 ks a stříbrný disk. A ještě jedna novinka - edice Archiv má novou tvář, stará ediční řada se tím pádem uzavřela.

A dál? V posledních letech pozorujeme rapidní zhoršení gramotnosti zákazníků. Je běžné, že nečtou popisky o stavu desek, nečtou naše informační emaily. Raději pošlou pět emailů, aby jim někdo odpověděl na to, co je v našem prvním emailu, který nedočetli. Také je nad síly mnohých zpracovat více nežli jednu informaci v jednom emailu. Zmíněné atributy jsou přítomny bez ohledu na vzdělání či IQ. Jinak řečeno, pan inženýr stejně jako nevzdělanec jsou na tom v těchto věcech stejně. Takže si např. dojdou pro osobní odběr v době, kdy nikdo není na základně. Síly je zradily při čtení potvrzení o objednávce v první větě emailu a dál nedočetli... Při komunikaci nejsou schopní přiznat, byť jen malé pochybení na své straně, a snaží se člověka opít rohlíkem. Je doba, kdy jsou lidé zvyklí, že se s nimi nikdo nehádá, nikdo jim neřekne, že lžou, nikdo je nepošle do prdele. Mají svou pravdu, lež přestala existovat, je to teď "jiný názor". A každý má na něj právo, jak říká Karel Steigerwald. U nás si na tohle ale nehrajeme a lidé jsou velmi překvapeni. Jejich škoda - nikdo není neomylný a když udělám botu, stačí přece říct, Aha, to jsem nějak nezvládl, pardon. Ale podle všeho to je nad síly obyčejných českých a slovenských lidí. Je doba nepřiznávání svých chyb. Příklady smrdí shora.

2021

Hned v lednu mě potěšila Zásilkovna, která vydala veřejné prohlášení o ukončení spolupráce s Českou poštou. Cituji:

"Hlavním důvodem pro ukončení spolupráce je dlouhodobá nespokojenost s kvalitou služeb České pošty, zejména pokud jde o úspěšnost doručování balíkových zásilek v režimu do druhého dne. Z našich statistik navíc vyplývá, že Česká pošta doručila v uplynulém roce 2020 v režimu D+1 jen necelých 15 % zásilek, které jsme jim k přepravě na adresu předali. Dalším hlavním důvodem je také neustálé zvyšování cen ze strany České pošty. Nyní opět Zásilkovně Česká pošta jednostranně zdražila ceny, a to o více než 5 %. S ohledem na tato čísla, nespolehlivost během covido-vánoční sezóny a hlavně negativní zpětnou vazbu od Vás a Vašich zákazníků již v tomto partnerství Zásilkovna nechce nadále pokračovat. 

"Pošta ve vánoční sezóně navíc vystoupila se lživou komunikační kampaní s cílem poškodit naši značku. V takovémto partnerství nebylo možné dále setrvat, a proto jsme se ho rozhodli ukončit,” říká Simona Kijonková, zakladatelka a CEO Packeta Group.

 Potěšilo mne to proto, že konečně tomu monstrpodniku, který nezvládá už léta zhola nic a se kterým se Black Point rozešel před rokem, někdo veřejně činný a v oboru významný, dal sežrat jeho nesolidnost.

 Oldřich Šíma, BPm