Audiokazety aneb Co je BPROZTOČ?

ROZTÁČENÍ KAZET aneb BPROZTOČ

Označení BPROZTOČ mají v naší nabídce audiokazety, které jsou množeny na zakázku po jednom či několika kusech. Je to tradiční výroba, kterou Black Point  udržuje už 30 let. Kdo chce vědět více, může číst dál.

Po převratu v roce 1989 nebylo možné množit kazety jinak, nežli domácím nahráváním. Pravda, velmi brzy se objevilo několik firem zabývajících se kazetovým rozmnožováním. Jenomže ten, kdo věděl, jak hrají tzv. „originálky“, ten o ně opravdu nestál. „Originálky“ byly kazety vydané - stejně jako LP desky - oficiálními vydavatelstvími a nutno říci, že hrály většinou prachmizerně. Tuzemské zaručeně, zahraniční byly o poznání lepší. Ale většinou se nedaly přehrávat v režimu dolby, kterým se pyšnily na obalech a škeblích, protože vám ve chvíli zmáčknutí příslušného tlačítka na magnetofonu zmizela polovina výšek. Když jste naopak tlačítko nezmáčkli, kazety hnusně šuměly a měly mírně zkreslené výšky – právě vlivem dolby režimů v kombinaci s rychlonahráním. Aby bylo jasno, jak to má fungovat správně: Vložíte kazetu, zmáčknete dolby a všechny výšky zůstanou, pouze šum a zkreslení se ztratí. To byla první věc. Druhou byly příšerné „škeble“ neboli bakelitová pouzdra s mechanikou, ve kterých se točily cívky s páskem. Škeble byly většinou lepené, nedalo se do nich vlézt, když se vám pásek přetrhl nebo zadřel. Takže jste to mohli celé vyhodit. Mechanické skupiny byly žalostné – nejedna „originálka“ nedlouho po nákupu vrzala, kladky se zadřely. A konečně věc třetí – pásek. Velkovydavatelé používali samozřejmě ty nejlevnější, většinou světlehnědé a tenké, které se mačkaly, vytahovaly a navíjely do mechanik kazeťáků. Takže my, kteří jsme byli vychovaní na deskách, kotoučových magnetofonech a v polovině 80. let jsme chtě nechtě museli přesedlat na kazeťáky, jsme v tom měli jasno:

„Originálky“ jsou největší šunt a nekupují se. Bylo lépe si dát práci, najít nahrávku na elpíčku  a nahrát si ji doma sám na dobrou kazetu a na dobrém kazeťáku z dobrého gramofonu. Až do konce 70. let prakticky nebyly masově dostupné kazeťáky, které by se parametrově vyrovnaly kotoučovým magnetofonům. Kazety také ne. Ale v první polovině 80. let se najednou převalil boom a trh byl zaplaven rok od roku lepšími a lepšími stroji a stejně tak se zlepšovala úroveň kazet. Kolem roku 1983-4 už jste mohli nahrávat na pašované kazety TDK D nebo SA, popř. SONY HF či HF-S, které se daly koupit za 20 - 50,-Kč kus v délce 90 minut (jaký rozdíl proti oficiálním obchodům, které nabízely strašné kazety Emgeton délky 60 minut za 60,- Kč nebo občas svátečně Maxell C-60 normal za 105,- Kč !!!). A pokud jste nebyli trouba a nekoupili jste si první předražený kazeťák v tuzexu (v normálních prodejnách Elektro tyhle mašinky nebyly vůbec), a dali jste si tu práci, že jste si nastudovali, co který stroj umí a co by měl umět a co chcete, aby uměl (ani to nebylo jednoduché – internet nebyl a zahraniční časopisy také ne, natož odborné), tak jste si mohli pořídit (ne úplně jednoduchou cestou) mašinku v ceně kolem 10 – 15 tisíc a měli jste záruku, že vaše kazety budou hrát velmi dobře. Pro cívkaře to byla přijatelná volba – obvyklé vybavení byly kotoučáky SONY TC 366 nebo 377, či AKAI DS4000 v podobné finanční relaci.

Takže zpět k tématu: Prostě jsem nechtěl používat služeb roztáčecích firem, neboť jsem věděl, že používají právě takové šunty jako jsme vídali na „originálkách“ zahraničních vydavatelství. Kromě toho nekvalitní pásky neuměly „pozřít“ všechno, co se do nich pouštělo v několikanásobné rychlosti množení, odtud další příčina špatného zvuku. Když jsem zjišťoval, proč všichni vydavatelé používají tyhle strašné pásky a škeble, byly za tím jednak peníze, jednak teritoriální dohody výrobců pásků a škeblí, kteří si kartelově rozdělili zeměkouli a tak jste v Evropě na pořízení pásků Sony nebo TDK ve velkoobchodním množství mohli zapomenout. Nutno říci, že po cca pěti sedmi letech i evropští chrliči své pásky a škeble natolik zdokonalili, že už se na ně dalo nahrávat a dalo se to i poslouchat. Ale to už jsem byl zařízen jinak. A tím se dostávám k jádru věci:

Nechtěl jsem roztáčet své kazety na rychlostrojích a používat nekvalitní pásky a škeble. Zbývalo jediné – pořídit si několik magnetofonů na roztáčení rychlostí jedna ku jedné, a kvalitnější kazety shánět po burzách, obchodech, pašerácích. Se stroji nebyl takový problém – obyvatelé Československa v těch letech v návalu tržní radosti houfně prodávali nádherné kvalitní stroje, za které dali před několika lety balíky peněz a kupovali černé plastikové, zbrusu nové - křápy. S kazetami to bylo horší, ale časem se hojně rozmnožili i jejich dovozci. A tak jsem nakoupil postupně až 10 přístrojů, které jsem seřídil na stejnou rychlost a stejné parametry, byly to většinou tříhlavé kazeťáky AIWA AM 700, ale také PIONEER, SONY aj. Nejprve jsem používal kazety Sony HF, Fuji DR TDK D. Pak jsme zkusmo nakoupili celý sortiment od nově se v Česku etablující turecké firmy RAKS a byli jsme velmi mile překvapeni – poměr cena versus kvalita byl vyhovující a od té doby jsem jel několik let na RAKS. V praxi to vypadalo tak, že jsem si jednou za čas půjčil dodávku od souseda, dojel jsem na firmu a celou dodávku narval bednami kazet. Stále to hrálo lépe nežli „originálky“…

Zlom přišel někdy v polovině 90. let. Do Česka pronikly zcela nové, tmavé a kvalitní pásky a podobně kvalitní škeble. Začal jsem spolupracovat s BASF, objednával jsem nenahrané kazety a výrobce mi stříhal délky podle objednávek. A zase jsme byli o kousek dál. A konečně, ve druhé polovině 90. let, se už dalo použít i rychlonahrávací profesionální zařízení, které v kombinaci s novými páskami vykazovalo velmi dobré výsledky. Takže jsme tituly vycházející na CD vyráběli v mutaci MC na těchto zařízeních a s potiskem škeblí. Ale pozor – přestože jsem prodal většinu kazeťáků (kterým jsem za ta léta několikrát vyměnil hlavy, řemeny, kladky a motory, v jednom případě dokonce i ložiska), obnovil jsem malý roztáčecí park a nechal jej i do budoucna. Na něm roztáčím kazety BP dodnes. V naší nabídce jsou tyto kazety označeny jako BPROZTOČ.

Dnes je situace paradoxně vzhůru nohama: Kazety si většinou objednávají mladí lidé, kteří chtějí mít něco extra a nevědí zhola nic o příšerných „originálkách“, o historii Black Pointu, o tom, že roztáčení kazet jsou naše „originálky“. Někteří jsou rozčarováni, když jim dojde ručně popsaná kazeta byť s tištěným obalem – chtějí „firemní originálku“. TOHLE je naše firemní originálka, takovou a ne jinou měl Black Point vždy. A hrály mám vždy lépe nežli „originálky“ velkých firem nahrané na šunt rychlomnožícím strojem.         

1991 - 1996